Kapitán Válečníků, Tomáš Pomikálek, se v domácím utkání s Kolínem vrátil do sestavy po zranění lýtkového svalu, které ho vyřadilo na měsíc a půl. Svůj návrat oslavil důležitým vítězstvím a nyní ho čeká tvrdá práce v nadstavbové skupině A1, jež se přehoupla do své druhé poloviny, a současně se pokusí se svými spoluhráči uspět ve Final Four Českého poháru.

Kdy se zranění vlastně přihodilo?
Prvotní zranění přišlo na prvním nebo druhém tréninku po Vánocích. Dělali jsme nájezdy do koše, já udělal nějaký divný pohyb a cítil jsem, jakoby jsem si natáhl lýtko. Po tréninku jsem si to šel zaledovat a myslel jsem si, že druhý den to bude v pohodě. Jenže druhý i další den mě v tom pořád tahalo a začali jsme to s klubem řešit. Pak jsme 29. prosince hráli doma s Kolínem, trenér o mém problému už věděl, ale přesto jsem mu řekl, že to zkusím. Vzal jsem si prášek na bolest, ale pořád jsem lýtko cítil, a tak jsem už ve druhém poločase skoro nehrál. Po zápase jsem si dal deset dní klid a nastoupil jsem až do utkání Českého poháru proti Slavii Praha.

Tam jste sice nastoupil v základní sestavě, ale brzy jste musel střídat.
Ještě den před zápasem jsem se zúčastnil tréninku, v lýtku jsem sice cítil tlak, ale nebylo to nic, co by mě nějak omezovalo. Zápas začal, uběhlo asi pět vteřin a přišlo to. Pokoušel jsem se obejít clonu soupeře, naznačil jsem pohyb na jednu stranu, přeskočil na druhou a v tom momentě, kdy jsem zabral, jsem cítil, jakoby mi dal někdo do toho svalu ránu pěstí. Začal jsem kulhat a chtěl jsem si říct v přerušení o vystřídání. Jenže ono se hrálo snad dvě minuty v kuse, takže jsem pak musel faulovat, abych mohl vystřídat (smích).

Nebyl návrat ukvapený?
Rozhodně jsme to nepodcenili, byl jsem dvakrát na sonografii, ve svalu sice něco bylo vidět, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by tam měla být trhlina. Teprve po utkání na Slavii se ukázala. Jeden doktor mi pak řekl, že tam dokonce byly trhliny dvě. Jedna prý byla veliká dva na sedm milimetrů, druhá tři na osm milimetrů. Ale když jsem byl pak na magnetické rezonanci, jizva ve svalu byla veliká tři a půl centimetru na jeden centimetr, takže ta "trhlinka" byla asi pořádně veliká.

Vaše léčení bylo docela dlouhé...
No, spíš bylo krátké. Běžně se takové zranění dává do sádry, kterou má člověk až šest týdnů. Teprve pak se to začne rozhýbávat a něco s tím dělat. A já vlastně ani ne po šesti týdnech už zase hraji basketbal.

Vy jste ale sádru neměl, že?
Neměl, protože můj doktor mi hned na začátku řekl, že je mu úplně jasné, že si sádru dát nenechám, což měl pravdu. Já mu poděkoval, že máme na tuto věc stejný názor a dostal jsem botičku. Tu jsem měl čtrnáct dní a bylo to fajn, protože jsem si ji mohl občas sundat. Těch čtrnáct dní jsem měl absolutní klid, takže jsem hodně času trávil alespoň v posilovně. Pak jsem mohl začít opatrně chodit bez botičky. Nejhorší na této době bylo to, že mě to vlastně vůbec nebolelo. Po zápase na Slavii ano, pak ještě trochu dva dny, ale následně bolest zmizela a já vlastně o tom zranění nevěděl. Přesto jsem byl zraněný a nemohl jsem nohu zatěžovat. To bylo dost těžké, protože jsem chtěl už hrát, ale nemohl jsem.

V sobotu jste už zasáhl do zápasu proti Kolínu, takže všechno je v pořádku?
Než odpovím, raději si zaťukám (klepe na stůl). Teď to vypadá dobře, drží to. V zápase jsem odehrál nějakých dvacet sedm minut, vše bylo v pohodě, bez bolestí. Bolí mě všechno ostatní, ale lýtko ne (smích).

Takže jste spokojen se svým návratem?
Hlavně jsem spokojen, že se vyhrálo. Tohle je strašně důležité, protože musíme odskakovat týmům, které jsou pod námi. Chceme uhájit první čtyřku, abychom play-off začínali doma. Domácí prostředí je pro nás opravdu veliká výhoda, větší než pro jiné týmy, protože před svým publikem hrajeme ještě lépe. A co se týká mého návratu, nějaké střely mi padly a jsem za to rád (smích).

Současně s vaším zraněním byl mimo hru také Petr Macháč, který měl výron kotníku. Potkávali jste se?
S Petrem jsme strávili hodiny a hodiny v posilovně. Snad každý den jsme tam byli přes dvě hodiny, někdy i déle, když jsme se zakecali, a pak jsme chtěli splnit to, co jsme si na ten den v posilovně naplánovali.

Jaké to je vypadnout ze hry, když se týmu daří?
Každé zranění, vlastně každé omezení, které hráči brání nastoupit, stojí za prd. Nejhorší byl ten pocit, že já ten basketbal hraju, že bych mohl na hřišti pomoci, ale místo toho sedím jen na lavičce a jediné, co mohu udělat, je poradit a povzbudit. Tohle bylo fakt náročné. A samozřejmě, že každý zápas, ve kterém nehraju, jsou pro mě daleko větší nervy.

Jak tým zvládl tu část sezóny, kdy jste byl zraněný?
Z toho, jak kluci hráli, mám dobrý pocit. Ano, byl tam domácí výpadek s Hradcem, ale sezóna je strašně dlouhá a každý tým si vybere podobně blbý zápas. Přišla i smolná prohra s Brnem, ale jinak bych řekl, že to bylo dobré.

Jaké je tedy vaše hodnocení dosavadního průběhu sezóny?
Kdyby mi někdo před sezónou řekl, že půjdeme do nadstavbové části ze třetího místa, tak bych si asi v duchu řekl: Tak to si nemyslím. Ale jak jsme se postupně v sezóně sehrávali, největší změnou byl příchod rozehrávače AJ Walton, tým si sedl a nyní si myslím, že máme šanci uhrát opravdu výborný výsledek. Liga je extrémně vyrovnaná, Nymburk není tak dominantní...

Když jste zmínil Nymburk, jak se letos s ním hraje?
Oni udělali před sezónou dost změn. Vyměnili všechny cizince i trenéra, odešel jim Vojta Hruban, což byl lídr týmu, který byl schopen si vzít míč a dát sám dvacet bodů bez pomoci spoluhráčů. Ten tam chybí hodně. Ale pořád je Nymburk hodně kvalitní tým a rozhodně chce ligu vyhrát.

Neztratil ale tu svoji aureolu neporazitelnosti?
Určitě ano. My jsme to začali, pak ho porazila i Slavia Praha, a v tu chvíli si i v ostatních týmech všichni uvědomili, že když to dokáže nováček soutěže, proč by to nedokázali i oni. Nymburk je teď lovná zvěř, každý chce mít jeho skalp.

Nyní vás čeká nabitý program, který vyvrcholí o víkendu 18. a 19. března, kdy se představíte ve Final Four Českého poháru mužů.
Já se na tohle strašně těším. Ještě před naším čtvrtfinále přišla řeč na případného soupeře v semifinále, a všichni jsme se shodli, že by to měl být Kolín. A když se nám povedlo vyřadit Hradec Králové a přišel los, měli jsme radost, že naše přání vyšlo. Myslím si, že letošní Final Four bude hodně zajímavé, protože každý může porazit každého a nikdo nemá finále jisté. Navíc pohár je specifický, protože se hraje na jeden zápas a oprava není možná. Do prvního zápasu s Kolínem musíme tedy dát maximum.

Jak těžké bylo postoupit před Hradec Králové?
Podle mého jsme v hlavách měli ještě ten domácí zápas, kdy Hradec přijel v okleštěné sestavě, přesto nás jeho čtyři hráči porazili, protože každý z nich dal dvacet bodů, a my se naopak nemohli trefit. Zápas tedy nebyl jednoduchý, v Hradci se nehraje úplně snadno, ale zvládli jsme to.