Letošní sezóna byla pro Válečníky skvělá a hořká současně. Děčínský tým se celou dobu pohyboval na špici tabulky, porážel silnější soupeře a rozdával svým fanouškům obrovské množství radosti. To vše pak vygradovalo ve Final Four Českého poháru mužů, kde Děčín konečně zlomil prokletí druhých a třetích míst a po dvou parádních zápasech si dokráčel pro zlaté medaile. V ligovém play-off se pak Válečníci prokousali až do finále, kde vyzvali zkušenou Opavu, které nakonec po třech těsných prohrách a jednom domácím suverénním vítězství podlehli 1:3 na zápasy. Mít zlato a stříbro z jedné sezóny? To je přece skvělé! Přesto i jedenáct dní po skončení sezóny, kdy jsme požádali trenéra A týmu, Tomáše Grepla o rozhovor, byl cítit v klubu smutek, protože letos to ligové zlato bylo opravdu na dosah ruky.

• Jaká je nálada necelých čtrnáct dní po skončení finále?
Nálada je lepší, než byla, protože jsme byli jen kousek od ligového zlata. Nebudu popírat, že i teď nás to mrzí, protože s odstupem musím říct, že na Opavu jsme měli, i když jsme se dostali do nějakých zdravotních problémů. Ale možná to tak mělo být.

• Co to znamená "mělo to tak být"?
Když jsem se snažil minulý týden analyzovat finálovou sérii, musel jsem uznat, že jsme finále prohráli na zkušenost. Opavské zkušenosti z těžkých evropských pohárů nebo ligových zápasů rozhodly o tom, že jsme nedotáhli naše celoroční snažení k zisku ligového titulu.

• Takže zklamání stále je?
Kdyby mi někdo před sezónou řekl, že budeme vítězi Českého poháru mužů a budeme stříbrní v lize, bral bych to všemi deseti. Ale po průběhu celé soutěže nás to pořád obrovsky mrzí, že jsme finále nezvládli.

• Jste tedy spokojen nebo nespokojen?
Mě nezbývá, než být spokojen. Když vezmu, jak jsme hráli loni či předloni, jaké výsledky jsme měli, je náš posun obrovský. Několikrát jsme letos vyprodali "Maroldovku", což je důkaz toho, že náš basketbal se lidem líbil. Takže hodnocení je takové, že sezóna byla úspěšná, obzvláště pak v kontextu minulých let, kdy se nám tolik nedařilo. Podařilo se nám poskládat kvalitní mančaft, hráči si sedli a vyvrcholilo to dvěma výbornými výsledky.

• Jste první kouč Děčína, který získal zlaté medaile. Jak se cítíte?
Už ve své nulté sezóně u týmu, jsem vybojoval ligové stříbro, protože ve finále nás čekal Nymburk, který byl v té době nepřekonatelný. To bylo vlastně takové malé zlato. Poté jsme hráli finále Alpe Adria Cupu, kde jsme až v prodloužení podlehli domácím Pardubicím. Takže to letošní zlato, neberu jako zadostiučinění, ale jako výsledek naší dlouhé čtyřleté cesty, kterou jsme společně ušli s Lukášem Houserem, Kubou Důrou a pány Chrastným a Šťastným. Jednou to prostě přijít muselo.

• Myslíte tedy, že se protrhla ta děčínská smůla v bojích o zlato?
Takhle to určitě nebude. Je dobré, že se to první místo povedlo urvat, protože my jsme byli ve Final Four jasně nejlepší mančaft. V semifinále jsme vyřadili velmi dobrý Kolín, ve finále jsme pak porazili Brno, které mělo v té době nálepku týmu, který válcuje všechny v lize. My se ale perfektně připravili, zkoncentrovali a odvedli výkon s V. Pamatuji se, že po finále jsem byl strašně vyšťavený, ale také současně uvolněný, protože se konečně povedlo získat to, na čem jsme čtyři roky pracovali. Tímto úspěchem jsme ale sami sebe motivovali do další práce, protože jsme viděli, že Nymburk stále klopýtá a řekli jsme si, proč to nezkusit i na ligové zlato.

• Takže jste hned mysleli na titul?
No, takhle úplně to nebylo. Já jsem naopak hned po finále přemýšlel nad středečním derby s Ústím a měl obavy, že když se nám derby nepovede, částečně tím devalvujeme ten pohárový víkend. Už v neděli večer, ať tomu někdo věří nebo ne, jsem tedy dělal scouting na Ústí. V pondělí jsem se probudil a byl jsem připraven hrát s Ústím. Snažil jsem se do toho natlačit také hráče, v úterý jsme to už jen lehce poladili a ve středu to dopadlo úžasně (výhra 105:87, pozn. red.).

• Jaká byla sezóna celkově z vašeho pohledu?
Nikdo netušil, že bude takhle zajímavá, protože Nymburk se bude trápit. Pro nás, jako Děčín, byla také zajímavá, protože jsme změnili některé věci v týmu a vydali jsme se cestou, kdy já si vybíral pivota nikoliv na základě statistik, ale na základě toho, co je schopen přinést v tréninku a lidskou kvalitou. Takže jsem vybíral hráče na pozici pět, aby mi splnil roli "střídajícího hráče". A musím říct, že to se mi povedlo, protože Igor Josipovič tuto roli absolutně přijal, což byl první krok k tomu, aby tým fungoval. Druhý krok bylo angažování AJ Waltona, kterého jsme moc chtěl. Tím se mi povedlo naplnit vizi toho, co jsem dlouhodobě chtěl. Aby byl jeden generál na hřišti, pak hráči v jasně daných pozicích, kde se mají pohybovat, a hráči, kteří mají jasně danou pozici ze střídačky. Tohle se povedlo namixovat takřka dokonale, v sezóně to fungovalo a náročný děčínský divák si toho všiml a ocenil to.

• Musel to ocenit, vždyť Válečníci prohráli za celou sezónu jen čtyři domácí utkání.
My jsme do sezóny šli s tím, že máme k děčínským fanouškům veliký dluh za poslední dvě sezóny, kdy jsme prohráli doma obrovské množství zápasů. Hodně jsme se na to soustředili, dávali si na to pozor a čtyři domácí prohry za celou sezónu včetně play-off hovoří za vše. Za tohle si hráči zaslouží veliký kredit. Na druhou stranu, doma se nám dařilo a hráči už začali mít pocit, že doma to nemá kam uhnout. A tak nám pomohla facka v podobě zápasu s Hradcem Královým, který byl v té době poslední. Nám se brutálně nepovedla třetí čtvrtka, prohráli jsme ji 6:27 a celkově celý zápas 72:84. Tam jsem já, jako trenér, udělal tu chybu, že jsem si až příliš dlouho myslel, že se nemůže nic stát. Byla to facka pro mě i pro hráče. V dalších zápasech jsem pak reagoval daleko dříve, když jsem začal cítit, že je něco špatně. No, a výsledkem bylo, že jsme měli jen čtyři domácí prohry, což je fantastické číslo.

• Když bychom se teď přesunuli k play-off, do něhož jste vstupovali z třetího místa.
Já bych nejprve chtěl říct, že liga byla velmi vyrovnaná a naše třetí místo je super výsledek. Ale také jsme byli jen dvě výhry od toho, abychom vyhráli celou ligu. A také jsme byli tři prohry od toho, abychom skončili klidně až pátí a přišli pro play-off o výhodu domácího prostředí. Takže třetí místo je opravdu velmi kvalitní umístění, protože většinu sezóny jsme podávali konzistentní výkony. A moc rádi bychom na toto navázali i v sezóně nové.

• Ve čtvrtfinále jste narazili na Ostravu. Jaký to byl soupeř?
Už několik zápasů před play-off jsme si uhráli jistotu toho, že budeme začínat doma, ale stále jsme nevěděli s kým. Ve hře byl Kolín, Ostrava i Opava. Já si přál nejvíce Kolín, protože se mi nechtělo cestovat přes celou republiku do Ostravy či Opavy, navíc jsem měl pocit, že Kolín by nám seděl nejvíce. Naopak nejméně jsem si přál Opavu, ale nakonec to byla Ostrava. Když série začala, byly první dva zápasy hodně nervózní, protože na nás dolehla tíha toho očekávání a nezkušenost z posledních zápasů sezóny. Naštěstí jsme se semkli a první dvě utkání vyhráli, což se ukázalo jako klíčové. Ostrava hrála velmi dobře a důkladně nás prověřila.

• V semifinále jste vyzvali Pardubice, tým který jste v dlouhodobé části porazili čtyřikrát!
Tohle byl trochu takový můj strašák, protože ano, Pardubice jsme porazili čtyřikrát v sezóně, ale ta výkonnost obou týmů tomu moc neodpovídala. Věděl jsem, že to nebude procházka růžovou zahradou. Po první zápase, který jsme urvali až v prodloužení, jsem si říkal. "Tak porazit jeden tým v sezóně pětkrát za sebou, to je něco." Pak jsme vyhráli i druhý zápas, to znamenalo šest vítězství v řadě nad Pardubicemi, a já si říkal: "To jsem zvědav, co se bude dít u nich. Tam nás určitě nebude čekat nic dobrého." To se také ukázalo a domácí srovnali na 2:2. My jsme sice měli druhý zápas výborně rozehraný, ale nedokázali jsme ho zavřít a byla to veliká rána pro nás pro všechny. Největší však pro Ty Nicholse, který to neunesl. My jsme se připravovali, že přijdou od českých hráčů k Američanům provokace, což se potvrdilo jak v zápasech s Ostravou, tak s Pardubicemi a vlastně také s Opavou. Nichols po druhém zápase na nějakou poznámku nezareagoval vůbec dobře a nám se málem zhroutila celá sezóna. Následoval distanc Nicholse, odvolání a snížení trestu ze tří zápasů na dva. Nichols v této situaci obrovsky pomohl týmu tím, že se neuzavřel do sebe, naopak projevil velikou sebereflexi a omluvil se jak Vyoralovi, tak všem svým spoluhráčům, že jim to pokazil. Ti se pak semkli, zdravě se naštvali a chtěli vyhrát i za něj. Medializace celého toho zkratu Nicholse byla nepříjemná, ale tým to zvládl, ukázal velikou vnitřní sílu a bezpečně vyhrál pátý zápas. V šestém zápase nehrál Rikič, my jsme to opět měli skvěle rozjeté, ale nakonec z toho byla prohra v prodloužení. Za stavu 3:3 jsme hráli rozhodující sedmý zápas doma a bylo skvělé, že se mohl vrátit Nichols. A tohle utkání se bude dlouho pamatovat. První poločas nic moc, ve druhém jsme předvedli možná náš nejlepší výkon celé sezóny, když jsme Pardubicím téměř nic nedovolili. Dařilo se v útoku, v obraně jsme byli skvělí a zaslouženě jsme postoupili do finále.

• Ve finále s Opavou přišla vaše první domácí prohra v play-off.
Ostrava i Pardubice nám více seděly svoji typologií, než Opava. To byl jeden z důvodů, proč jsme to finále nezvládli. Opava nám prostě nesedí. Když Opavě vyletí jeden, dva střelci, dá se s ní hrát a porazit jí. Nám se ale stávalo, že vystřelil ještě někdo třetí, a to byl problém. Další důvod toho, proč jsme finále nezvládli jsem řekl už na začátku, a to byly zkušenosti Opavy, která má v nohách obrovské množství zápasů v evropských pohárech i české lize. Tohle prostě nenatrénujete. Naše nezkušenost se nejvíce projevila hned v prvním zápase, kdy naši lídři, Matěj Svoboda nebo AJ Walton, to nezvládli mentálně. Chyběl nám větší bodový příspěvěk od těchto dvou, ale i Nicholse nebo Filipa Kroutila. Ale tady hrály roli ty zkušenosti.

• Pak jste se museli popasovat také se zraněními AJ Waltona a Tomáše Pomikálka.
Já jsem si k tomu řekl svoje a mám v tom úplně jasno, každý si musí sáhnout do svědomí sám. Když strkáte nohu pod hráče, může se to stát nešťastně. Pokud se postavíte k protihráči nikoliv čelem, ale bokem, je to o to horší. V obou případech jste ale zodpovědný za své tělo a jeho pohyb. Můj pohled na tyto situace se nezmění. Přišli jsme navíc v jeden okamžik o dva klíčové hráče, kteří nám neskutečně chyběli.

• Přesto, že oba byli zranění, sahali jste ve druhém zápase v Opavě po vítězství, díky famóznímu výkonu Pomikálka.
Walton i Pomikálek zápas dohráli, protože byli tak nadopováni adrenalinem a natolik milují basketbal, že prostě nemohli sedět. Na druhou stranu, dnes si říkám, jestli jsem je měl na palubovku pouštět, protože nikdo z nás nevěděl jak moc je kotník a koleno zraněné. Oni chtěli strašně hrát a na lavičce po přestávce za mnou pořádal chodili - Walton říkal: "Kouči můžu, já už můžu" a Pomikálek zase "Jdu hrát. Je to dobrý". Byl to nejhorší rozhodovací proces v celé sezóně, možná celé doby co jsem v Děčíně, protože jsme je na hřišti potřebovali. Navíc oba chtěli hrát a vím moc dobře, že mě by jako hráče také nic nezastavilo. Na druhou stranu, my máme zodpovědnost k hráčům. Byl to děsné - mám je tam dát nebo ne? Pomikálek se ale neskutečně vzepjal a díky jeho bodům jsme vedli 80:82. Pak ale Kouřil najel na pravou ruku, těžkou střelu dal a vyrovnal. My pak nedali a následně jsme dostali trojku v poslední vteřině. Kdybychom tento zápas vyhráli, vlilo by nám to energii do žil, i kdybychom už neměli Pomikálka a Waltona. Ale nepovedlo se.

• I tak jste ale ve třetím utkání Opavu výrazně porazili.
Bylo to neskutečné vzepětí celého týmu. Přišlo také uvolnění, protože jsme neměli už co ztratit. Najednou nám začalo padat to, co nám v předchozích dvou zápasech nepadalo a náš výkon v poslední čtvrtce, kdy jsme zlomili průběh v náš prospěch, byl jedním z nejlepších v sezóně. Snížili jsme na 1:2 na zápasy a neustále jsme si věřili. Čtvrtý zápas jsme měli rozehraný tak, že chybělo jen málo, abychom se vrátili k rozhodujícímu utkání do Děčína. Ale nakonec jsme prohráli v prodloužení a nebudu lhát - strašně nás to všechny mrzí i teď, po tolika dnech.

• Sezóna skončila, mají teď už hráči volno?
Kluci teď mají zasloužené volno, protože v sezóně odvedli veliký kus práce. A sezóna byla dlouhá. Ale mohla být ještě o jeden zápas delší. Ježkovi oči, budu se k tomu prohranému finále vracet asi ještě dlouho... (chvilka ticha). Postupně pak začneme s hráči, kteří mají smlouvy, nabíhat do tréninkového procesu. Do konce června budou nějaké lehčí tréninky, posilovna, doplňkové sporty a střelba v hale. V červenci nastane okurková sezóna, výjimkou může být Matěj Svoboda, který se dostal do širší nominace národního týmu. Pokud by se dostal do užší nominace, nebude s námi na začátku, ale to nevadí, moc bychom mu to všichni z klubu přáli. Zbytek týmu dostane od 10. července individuální plány, a 7. srpna se sejdeme tady v Děčíně a začneme se společně připravovat na novou sezónu.

• Bude obsahovat také evropské poháry?
Já i hráči doufáme, že ano. Ale také vnímáme celou tu situaci, která poháry provází. My to vidíme především z pohledu basketbalu a chceme hrát, ale vedení klubu to vnímá ze širší perspektivy, protože FIBA Europe Cup je náročnější z pohledu haly, rozhodčích i financí. Čekali by nás samozřejmě daleko těžší soupeři, ale hrát to chceme a věřím, že vedení klubu udělá vše proto, aby se pohár mohl v Děčíně hrát.

• Můžete už prozradit, s kým se 7. srpna potkáte v děčínské hale?
Smlouvu prodloužil AJ Walton, což byla naše priorita, kterou se povedlo dotáhnout do konce ještě před koncem sezóny. Teď se samozřejmě léčí, což nějakou dobu ještě potrvá, protože přetržené vazy v kotníku se nevyléčí jen tak. Věříme ale, že 7. srpna bude připraven do tréninku. Zůstává také Matěj Svoboda, který má smlouvu a je tady spokojený. Je neuvěřitelné, jak se Ostravák dokáže po dvou sezónách zapsat do srdcí náročných děčínských fanoušků. Matěj dospěl do veliké basketbalové osobnosti, i když já v něm vidím ještě stále nějaký nevyužitý potenciál. Doufám, že se nebude chtít zastavit a bude pokračovat ve svém růstu dál. Zůstávají také Martin Mach i Petr Macháč.

• Co další hráči?
Jednáme s Filipem Kroutilem i Tomášem Pomikálkem, věřím, že oba zůstanou a tím se nám podaří udržet osu týmu. Větší problém bude udržet Ty Nicholse, který měl famózní sezónu. Loni to byl blázen z Kosova, ze špatné univerzity z Ameriky, který si myslel, že je pupkem světa. Ale postupem času, když viděl, že má okolo sebe skvělé spoluhráče, že nikdo se netlačí na jeho pozici, že mu nikdo nechce ubližovat, začal se více otevírat mančaftu a byl skvělý i v šatně. Já bych si samozřejmě přál Nicholse udržet, ale jeho hodnota na trhu je teď pro Děčín nereálná. Uvidíme, jestli jeho požadavky, které nejsou malé, některý z evropských týmů akceptuje. Pokud se tak stane, z Děčína odejde a my budeme hledat jiného Nicholse.

• Jak to bude s mladými hráči?
V případě Davida Žikly a Lukáše Bobka budeme teprve jednat, Lukáš Rozsypal a Tomáš Randýsek zůstávají v týmu, protože to jsou Děčíňáci a ty tady chceme.

• A jak to vypadá s pivotem Igorem Josipovičem?
Igor Josipovič splnil tu roli, kterou jsem po něm chtěl, zcela stoprocentně. Vím, že fanoušci si někdy povzdechli, co všechno "zapařil" z pod koše nebo kolikrát nechytil přihrávku, byť ty přihrávky nebyly vždy ideální, ale minimálně ve druhé půlce sezóny ukázal, proč tady byl a měl fantastické zápasy. Do teď vidím sedmý zápas s Pardubicemi, kde na půlce hřiště předskočil pick and roll s Dickersonem, který nás třikrát v této sérii porazil, vypíchnul mu míč, založil rychlý protiútok, přihrál Waltonovi, který mu pak míč vrátil a Igor dal jednoduché dva body. A to bylo v situaci, kdy se lámal sedmý zápas semifinálové série! Další obrovský kredit si zaslouží za to, že byl v Děčíně pět měsíců, od Vánoc do konce sezóny, bez rodiny, přitom má šestiletou holčičku a ročního kluka. Igor své veliké basketbalové srdce zkrátka věnoval v této sezóně Děčínu, a já mu za to moc děkuji. Vím, že by se rád vrátil, ale kvůli rodině to bude složité. Třeba se ale ještě na rok "kousne" a vrátí se.

• A co druhý pivot Dontae Bruner?
Tak tohoto hráče bych chtěl zpátky ihned. On sice běhá jako postřelená srnka, když mu zfušovali operaci kolene, ale naše fyzioterapeutka Tereza Houserová ho dávala postupně do pořádku, hybnost kolene se zlepšovala a Bruner se v play-off lepšil zápas od zápasu. Především pak v obraně. Je to neskutečně inteligentní hráč, má obrovský potenciál pro zlepšení, a kdyby se chtěl vrátit za nějakých rozumných podmínek, okamžitě bych ho vzal. V jeho podobě bychom získali centimetry a velikou atletičnost, když svými smečemi několikrát postavil "Maroldovku" na nohy, o doskocích se pak nemusíme bavit vůbec.

• Trochu jsme zapomněli na rozehrávače Tomáše Jansu.
Tohoto hráče bychom také chtěli udržet. Zaslouží kredit za to, že vlastně celou sezónu pendloval mezi Děčínem a Brnem. V Brně totiž studuje vysokou školu, takže neustále cestoval. Do toho mu pak občas skočila první liga v týmu Svitav. Muselo to pro něj být velice vyčerpávající a určitě nacestoval ze všech hráčů nejvíce. Obětoval Děčínu opravdu hodně. V současné době má zkouškové období, a na konci června by nám měl dát vědět, zda chce další sezónu opět podstupovat toto martyrium, protože bude pokračovat ve třetím ročníku na vysoké škole. Já bych ho v týmu chtěl, ale chápu, že škola je také důležitá. Vidím to u něj tak padesát na padesát.

• A co vy? Odpočinete si?
Určitě nějaké volno budu mít, i když neustále s Lukášem Houserem a Kubou Důrou řešíme, jak to bude s hráči, koho oslovit, koho pozvat na minicamp, který budeme mít v Děčíně. Přiznám se ale, že se na své volno těším,protože ta sezóna byla náročná i pro mě. Teď se třeba realizuji na zahradě, kde dělám svým klukům basketbalové hřiště. Takže vozím štěrk, betonuji obrubníky a odpočívám. Byl jsem také čtyři dny za svojí máti, byli jsem na chalupě a já si užíval na obrovské zahradě. Je to relax, odpočívám od basketbalu a připravuji se na novou sezónu.

• Jste spokojen s prací klubu? Funguje vše tak, jak má?
Nemohu si stěžovat. Naopak. Obrovské poděkování patří vedení klubu, představenstvu i výboru. To samé platí pro generálního manažera Lukáše Housera, který je taková spojka mezi trenérským štábem, hráči a představenstvem klubu. On pokládá hlavu na špalek každý den, a já jsem moc rád, že s ním mohu pracovat. Také musím říct, že jsem za svoji hráčskou i trenérskou kariéru takového generálního manažera nepotkal. Chci také poděkovat Kubovi Důrovi i děvčatům z kanceláří, protože všichni vytvářejí servis pro hráče, bez kterého by to nešlo. Zapomenout nesmím na Terezu Houserovou, doktory Provazníka a Skálu a musím zmínit i paní doktorku Kočkovou, která mi celou sezónu dávala dohromady můj chrup. Všem patří veliké díky za pomoc a obětavost pro děčínský basketbal.

• A jak jste vnímali své fanoušky?
Za mě osobně jsou děčínští fanoušci ti nejlepší v celé České republice. Jsou dokonce lepší, než ti, které jsem zažil v německém Weissenfelsu, kde jsem působil sedm let. A to jsou opravdu basketbalu znalí a velmi hluční fanoušci. Ale po letošní sezóně musím uznat, že ti děčínští jsou lepší. Zažil jsem ve Weissenfelsu opravdu pekelné atmosféry, ale to, co předvedli děčínští příznivci v letošním play-off nebo na Final Four, tomu se nic nevyrovná. Vždy říkám: "Borci, hrajte naplno, a i když prohrajete, fanoušci vám poděkují." A to platilo v této sezóně na sto procent, symbióza mezi námi a fanoušky byla skvělá. Děkujeme.