Basketbalový klub ARMEX Děčín v minulých dnech zveřejnil první pohyby v kádru Válečníků, mezi nimiž byl také odchod kapitána A-týmu, Šimona Ježka, který se rozhodl pro ukončení profesionální kariéry. Vždy usměvavý křídelník se tak rozhodl po šesti letech v Děčíně, během kterých okusil výhry i prohry, ale nikdy nevypustil žádný souboj a byl mladším hráčům příkladem.

• Proč jste se tak rozhodl? To už Vás basketbal nebaví?
Basketbal mě baví, bavit mě bude a vždy bude nedílnou součástí mého života. Ale po šesti letech jsem cítil vnitřní potřebu změny a seberealizaci v jiném odvětví, než jen sportovním. Láká mě udělat změnu a vykročit tak trochu do neznáma.

• Kdy se ve Vás rozhodnutí pověsit basketbalovou kariéru na hřebíček zrodilo?
Rozhodně to nebylo ze dne na den, ale během poslední sezóny jsem na to myslel intenzivněji. Dovolím si tvrdit, že myšlenka na více či méně radikální změnu v našich životech je čas od času v každém z nás a nemusí to být výhradně někdo, kdo dělá sport profesionálně. Rozhodnutí pak začalo uzrávat v letošní sezóně, kdy jsem svůj záměr nekonzultoval jen sám se sebou, ale také s lidmi, kterým věřím, tedy rodinou a nejbližšími přáteli.

• Nepomohlo rozhodnutí i Vaše zranění?
Myslím, že tohle to nebylo. Fyzicky jsem na tom zaplať pánbůh dobře a basketbal bych snad mohl ještě pár let hrát. Otázkou je, jak dlouho a na jaké výkonnostní úrovni. Moment, kdy vás dožene situace, kdy budete muset začít dělat něco jiného, je nevyhnutelný. Mně jednoduše přišlo, že po šesti letech profesionální kariéry bych se mohl pokusit seberealizovat i v jiném odvětví, kde bych mohl opět něčeho dosáhnout a navíc by má trvanlivost zde překonala tu v profesionálním sportu.

• Jak vůbec dlouho se basketbalu věnujete?
Začal jsem ve třetí třídě, pak jsem hrál až do střední školy. Následovala dva nebo tři roky pauza a pak jsem se opět vrátil ke kořenům. Začal jsem od píky s chlapy v Litoměřicích, kde jsme hráli krajský přebor, pak jsem začal hostovat do druhé ligy a pokukoval po první lize. No, a pak přišel ten šťastný den, kdy se mi relativně povedlo pohárové utkání za Litoměřice proti Děčínu a přispěla i přímluva Mirka Soukupa, který s námi v té době v Litoměřicích trénoval. Díky Mirdo! Největší podíl na mém angažmá v NBL má ale generální manažer Lukáš Houser, který v té době hrál první ligu v Trutnově, potkávali jsme se na palubovkách a já ho během vzájemných duelů zaujal.

• V Děčíně jste působil šest let. Není to vlastně málo na profesionální kariéru?
Šest let v jednom odvětví nejspíš mnoho není, ale šest let na jednom místě hodně je, alespoň pro mě. Ale to je asi způsobené i tím, že já jsem byl vždy takový, že jsem nikde dlouho nevydržel. Moje prvotní nadšení pro věc je zpravidla enormní, leč většinou mě záhy opustilo a myšlenkami jsem začal bloudit někam jinam. Až po čase jsem došel k uvědomění, že k úspěchu vede cesta zpravidla přes trpělivost, pracovitost a alespoň trochu odříkání, možná se to celé dá shrnout jako "řád", a ten mi Děčín bezpochyby dal. Takže šest let v Děčíně je mým dosavadním rekordem (smích).

* A jakých těch šest let bylo?
Absolutně geniálních! Je to nesmazatelných šest let z mého života. Velmi k tomu přispěla skvělá parta lidí, která zde okolo basketbalu funguje. Parta, se kterou byla vždy sranda, ale také parta, která věděla, kdy sranda končí a je třeba zapnout a makat. Je stěžejní umět v pravou chvíli začít brát věci vážně, což nám hodně pomohlo. Zažili jsme úspěchy i obtížnější okamžiky, ale i ty nám přinesly mnoho pozitivního, kdy například mladí kluci dostali hodně šancí se ukázat. Chvála jim, že se v ligovém rybníce neutopili, a někteří dokonce ukázali, že mohou být právoplatnými členy týmu Válečníků. Až navrátivší se fanoušci zaplní v děčínském svatostánku tribuny a mladí hráči se za jejich povzbuzení dočkají několika výher, budou k nezastavení a zajisté o nich ještě v dobrém uslyšíme. Fanoušci v Děčíně vždy dokázali naše výkony povýšit na jinou úroveň.

• Z těch šesti sezón byly nejlepší jaké?
Každá měla něco do sebe. Osobně jsem zažil tři stříbra, kde minimálně jedno z nich od nás nikdo absolutně nečekal. Zahrál jsem si s legendami, které mi pomohly basketbalově růst. Trénovaly mě legendy. Zažil jsem i sezóny na úspěch skromnější. Všechny mají bezpochyby svou nespornou hodnotu a přínos.

• Poslední dvě sezóny nebyly vůbec snadné. Jedna se nedohrála, druhá byla citelně zasažena anticovidovými opatřeními. Jaké to byly sezóny z vašeho pohledu?
Nebyly nejlehčí. Došlo ke změně kádru, kdy zkušené borce, kteří spolu hráli už delší dobu, znali se a měli naučenou spolupráci, jež se leckdy řešila na hřišti jen pohledem, nahradilo mládí, které naopak zkušenostmi s nejvyšší českou soutěží neoplývalo. Nebyla to překážka, ale další výzva, s kterou jsme se my starší hráči museli popasovat a myslím, že jsme se tohoto úkolu zhostili kvalitně a bavilo nás to - mladí byli učenliví a zpravidla chápaví. Letošní ročník byl opět vyrovnanější a my jsme byli konkurence schopný tým i přes fakt, že místo výrazného posílení zkušenými borci jsme výrazně omladili. Pár zápasů nám uteklo vyloženě mezi prsty. Nechybělo mnoho a hráli jsme přes všechny "komplikace" nadstavbovou část ve skupině A1. Sezóna tedy byla trochu chmurnější, co se týkalo výsledků, ale vždy jsme se snažili svoji náladu a náladu celého týmu držet co nejvýš a směřovat jej k co nejpoctivějším výkonům. Všichni jsme dřeli, makali a snažili se zůstat pospolu.

• Měl jste jako kapitán v této sezóně více práce?
Stále bylo třeba zapracovat mladé hráče a dostat jim do povědomí, co se od nich chce. Někteří přišli na to, co po nich chceme, rychleji, s některými to bylo těžší. I když se mnou to také není občas jednoduché. Naštěstí nebyla tahle úloha pouze na mě, byla v tom také skvělá práce trenéra, skvělá práce managementu a skvělá pomoc mých zkušených spoluhráčů. Nakonec s tímto kádrem jsme byli ve finále Alpe Adria Cupu a po základní části ligy jsme skončili na osmém místě. Jediné co mě opravdu mrzí je to, že mě konec sezóny zastihl v takovém zdravotním stavu, že jsem nemohl být plnohodnotným členem týmu. Fandím rád a s vášní, ale mnohem raději a s ještě větší vášní se aktivně podílím na výsledcích přímo na hřišti.

• Když z pozice kapitána odcházel Váš předchůdce Jakub Krakovič, věděl jste už, že budete jeho nástupcem?
Nevěděl. Hlavou mi samozřejmě nějaké myšlenka probleskla, ale ono tohle není na hráčích. Dozvěděl jsem se to až od managementu klubu, který si mě pozval a zeptal se mě, jestli bych tuto roli přijal. A já jsem s úsměvem a potěšením odpověděl, že ano. Být kapitánem druhého nejúspěšnějšího týmu v České republice se neodmítá. Věděl jsem, že to nebude nic jednoduchého, že to bude veliká odpovědnost, ale měl jsem k dispozici skvělou pomoc v trenérovi, vedení klubu i starších zkušenějších spoluhráčích, kteří mi tuto roli usnadňovali. Myslím si, že Kuba Krakovič i já jsme se snažili odvést co nejlepší práci a troufám si říct, že jsme to nedělali špatně. Spoluhráči nás respektovali a my jsme respektovali je. Kuba by určitě souhlasil, když řeknu, že za svěřenou důvěru jsme byli oba rádi.

• Už je jasno, kdo bude vaším nástupcem?
Tohle opravdu není na mě, respektive nevím. Domnívám se, že vzhledem k tomu, jak proběhlo moje jmenování, bude jmenován i můj nástupce. Můj poradní hlas je samozřejmě k dispozici a když budu požádán, rád řeknu svůj názor.

• Takže nemáte nikoho vybraného?
Přemýšlel jsem o tom, ale ne tak, že jsem někoho vybral. Spíš jsem si v hlavě procházel, kdo by to mohl dělat a proč. Samozřejmě, že pár jmen mám tučně zvýrazněných. Vlastně je to maximálně opravdu jen pár jmen (smích).

• Kam budou směřovat nyní Vaše další životní kroky? Objevila se informace, že byste měl skládat státní zkoušky.
Tím se vracíme k tomu, že jsem nikde dlouho nevydržel a mohu říct, že mám zkušenosti s mnoha vysokými školami, které jsem ale nedokončil. Teď to ovšem vypadá, že ve svých jedenatřiceti letech bych mohl "vítězoslavně" dosáhnout na bakalářský titul. Přiznám se, že bych to chtěl dotáhnout do konce.

• A jaký obor jste studoval?
Podniková ekonomika. Splnění této zkoušky je můj momentální středobod krátkodobého výhledu, ale neznamená to, že se tomuto oboru budu věnovat i v budoucnosti. Mám vytyčené cíle, některé s vyšší prioritou, některé s nižší. Uvidíme, kam mě cesta zavede.

• Vracíte se domů do Litoměřic?
V Litoměřicích se budu určitě pohybovat, ale v Děčíně mám byt do října, takže budu trávit čas i zde. A také se musím rozloučit s fanoušky. Takže nějaká skupinová akce na obzoru je, respektive je nevyhnutelná. Nejprve bych si ale chtěl splnit své neodkladné povinnosti. Tím nechci říct, že si nedojdu na pivo, když to konečně jde, ale následující měsíc bude především o basketbalu 3x3 a škole.

• Jak si vůbec stojíte v basketbalu 3x3, který jste zmínil?
Nakukuji do toho světa. V minulých týdnech jsem byl s Ondrou Šiškou na soustředění ve Španělsku, kde jsem se seznamoval s českou reprezentací. S tou jsem pak byli také dvakrát ve Vídni a jednou s týmem Humpolec složeného z reprezentantů v Chorvatsku na turnaji kategorie Challenger. Všechny tyto akce směřovaly ke kvalifikaci na olympijské hry, jenž se momentálně hraje v rakouském Grazu.

• A za jaký klub hrajete?
Stal jsem se hráčem týmu Humpolec, což je pojem, který rezonuje českým basketbalem 3x3 a mám radost, že jsem dostal takovou důvěru od spoluhráčů a trenéra. S tímto týmem budeme objíždět českou a možná i slovenskou tour tak, abychom se udrželi v herní praxi. Pak budeme samozřejmě hrát také turnaje kategorie Challenger, z kterých se můžeme kvalifikovat na World Tour. Dalším vrcholem bude ve dnech 25. a 26. června kvalifikace na mistrovství Evropy v basketbalu 3x3, která se bude konat v Izraeli a já se budu dělat maximum, abych se dostal do nominace české reprezentace.

• Jaké je porovnání basketbalu 3x3 a pětkového basketbalu?
Basketbal 3x3 má obrovskou dynamiku, potenciál a je to neskutečná mela a také dřina. Je to divácky velmi atraktivní sport a zábavná show. Zkušenosti z velikého basketbalu se samozřejmě hodí, ale některé návyky je nutno odbourat. Stále na tom pracuji, ovšem někdy podvědomě udělám to, co bych udělal v pětkovém basketbalu, což kvalitní soupeř dokáže okamžitě potrestat.

• Jaký máte program teď? Jste stále ještě s týmem Válečníků?
V děčínském klubu funguje opravdu rodinná atmosféra a nepamatuji se, že bychom řešili někdy nějaký podraz. Názorově jsme se samozřejmě mnohokrát střetli, to ano, ale nikdy neřešili nějaké záludnosti. Vedení klubu je velmi komunikativní, o všem se dá mluvit, je otevřené diskuzi, vše se dá v pohodě řešit. A tím jsem se dostal k tomu, že chci poděkovat za to, že mi klub maximálně vyhověl i po mém oznámení konce kariéry a zařídil mi volný přístup do haly, jejíž prostory mohu nadále využívat a občas si zatrénuji i s týmem. Jsem rád, že neproběhlo žádné pálení mostů. Bývalé spoluhráče vždy moc rád uvidím a když budu mít cestu kolem, s potěšením sestavím. Posmějeme se, obejmeme se, řekneme si co je nového a rád si užiju příjemné chvíle jak s nimi, tak s fanoušky. Angažmá v Děčíně bylo šest opravdu nezapomenutelných let. Děkuji všem za naprosto profesionální přístup. Děčínský basketbalový klub funguje na opravdu vysoké úrovni a ti, kteří ho vedou, jsou lidé na správných místech. V neposlední řadě patří obrovské dík všem mým přátelům a především rodině – vždy při mě stáli, podporovali mě a já si toho nesmírně vážím.