Miroslav Soukup: Bylo to dlouhých a krásných čtrnáct let
V poločasové přestávce druhého utkání předkola play-off, v němž Válečníci porazili Hradec Králové a srovnali stav série na 1:1 na zápasy, se odehrál na palubovce slavnostní okamžik. Klub se totiž rozhodl vzdát poctu bývalému vynikajícímu pivotu Miroslavu Soukupovi tím, že jeho repliku dresu s číslem 17 pověsil pod střechu ARMEX Sportcentra hned vedle dresu Jakuba Houšky. Ten na palubovce také nechyběl a byl svému dlouholetému spoluhráči oporou při emotivních okamžicích. Po zápase jsme požádali populárního "Sokyho" o krátký rozhovor.
• Jaký to je pocit viset na zdi?
Krásný. Je to úžasné, když visím vedle Kouby (Jakub Houška - pozn. red.).
• Byl jste překvapený?
Byl a moc. A modrá tribuna za domácí lavičkou určitě viděla, jak jsem bulel jako želva, když jsem viděl svoji rodinu a rodiče. To jsem opravdu nečekal a velice mě to dojalo.
• Jak vzpomínáte na roky v děčínském dresu?
Bylo to dlouhých čtrnáct let a krásných čtrnáct let. A já bych neměnil. Měl jsem možnosti odejít do jiného klubu, ale Děčín se mi tak vryl do srdce, že to nešlo. Nechtěl jsem přijít o úžasné fanoušky ani o krásné okolí města. Získal jsem tady i řadu skvělých kamarádů, takže jsem prostě změnu nedokázal a vlastně ani nechtěl udělat.
• Jaký byl vás osud po skončení kariéry?
Dva roky jsem v děčínském klubu dělal šéftrenéra mládeže, do toho jsem trénoval druhou ligu mužů. Pak jsem si našel civilní zaměstnání a začal normálně pracovat. Ale pořád jsem se motal a motám okolo basketbalových tréninků. Nyní třeba pomáhám Koubovi s U14 nebo Radku Kroupovi s U12 když je potřeba. Rád se pohybuji u děčínské mládeže, ale stále jen jako asistent. Být hlavním trenérem týmu je veliký závazek, a já mám rodinu a tři děti, takže chodit pětkrát týdně na tréninky by asi nešlo.
• Jak to vidíte s mládeží Děčína?
Děčínská mládež je perfektně rozjetá a doufám, že to vydrží. Daří se nabírat děti od minižákovských kategorií a veliká základna se pak odráží v kvalitě týmů ve starších kategoriích - U17 hraje extraligu, U15 a U14 vedou své skupiny žákovských lig. Jsem přesvědčen, že do několika let si vychováme vlastní hráče do áčka a nebudem už tolik závislí na okolí.
• A co vy? Hrajete ještě basketbal?
Strašně dlouho jsem už nehrál, možná to už budou dva roky. Ale plánuji, a Petru Ďuranovi to už dlouho slibuji, že za ně nastoupím. A nastoupit opravdu chci, jenže potřebuji zhubnout asi tak ještě třicet kilo, aby to šlo.
• Nebude to příliš osobní, když se zeptáme na vaši váhu?
Nebude. Vážím sto padesát kilo, což je taková krásná jateční váha. Už jsem prostě zralý na rožeň (smích). Ale snažím se s tím něco udělat, vím, že jsem schopný zhubnout, což už se také daří. Jde to sice pomalu, ale jistě.
• Sledujete výkony děčínského áčka?
Samozřejmě že sleduji, ale letos prostě nevyšel ten začátek sezóny. Kvůli tomu se dostali kluci do skupiny A2, a jsou teď v horší pozici pro zápasy předkola play-off. Ale zatím je to dobré, na zápasy je to srovnané na 1:1 a uvidíme, jak to dopadne ve středu. Doufám, že Děčín vyhraje a ještě udělá z této sezóny jakoby úspěšnou, když postoupí do play-off. Tam sice narazí na Nymburk, ale nic není nemožné.
• Co jste říkal dnešnímu zápasu?
Moc se mi líbil, ale občas jsem byl tak naštvanej, že jsem měl sto chutí na hřiště vlétnout a zabojovat tam. Říkal jsem si, to není možné, aby dostali dvě trojky za sebou od pivotů nebo aby soupeř měl útočné doskoky. Já vím, že to tak na hřišti je, ale když jsem v roli diváka, vidím to jinak a chtěl bych pomoci. Jít na hřiště a něco prostě udělat. Jenže to už bohužel nejde.
