Matěj Svoboda: Děčín mi dával největší smysl

Matěj Svoboda: Děčín mi dával největší smysl 19.10.2021

Jednou z nových tváří Válečníků pro sezónu 2021/22 je bývalý mládežnický reprezentant a neohrožený střelec Matěj Svoboda, který se ihned stal tahounem týmu. V době vzniku tohoto rozhovoru měl průměr 20 bodů a téměř 7 doskoků na zápas. Během našeho povídání jsme s děčínským křídlem zavítali do jeho basketbalových začátků, podívali se do USA a samozřejmě skončili u jeho stávajícího angažmá v Děčíně.  

• Podle dostupných zdrojů jste veden jako odchovanec ostravského basketbalu.
Dá se to tak říct. Do nějakých patnácti let jsem byl v Ostravě, kde jsem se naučil základy a "čuchl" si také k mužskému basketbalu. Odehrál jsem tam dva zápasy, které byly spíš za odměnu, protože jsem byl talentovaný a klub chtěl dát šanci mladým klukům. Pak jsem ale odešel do Nymburka, kde jsem strávil pět let. Takže také Nymburk mě někdy označuje za svého odchovance. Já to cítím tak půl na půl. V Ostravě jsem se naučil základy, v Nymburku jsem svůj basketbal vypiloval.

• Dlouhou dobu jste držel rekord jako nejmladší hráč Národní basketbalové ligy mužů, když jste svoji premiéru absolvoval v patnácti letech a šesti měsících. 
Bylo to ještě v dresu Ostravy, kdy jsem dostal šanci hned při svém prvním startu a odehrál asi poslední dvě minuty.

• Vybavujete si ten duel?
Vidím ho stále před očima. Bylo to proti Svitavám, které vedl trenér Růžička, takže ta vzpomínka je taková specifická, protože s trenérem Růžičkou máme dodnes skvělý vztah. Navíc jsem v tom utkání dal trojku, a mám to jako opravdu velmi silný zážitek. Tím ale moje kapitola v Ostravě skončila, protože pak jsem se přesunul do Nymburka.

• Jaké bylo nymburské angažmá?
Na tohle vzpomínám ze dvou různých úhlů pohledu. Ten první je, že jsem tam zažil skvělých pět let. Nejprve jsem působil v juniorce, kde jsem měl svoje minuty, hrál jsem a nabíral herní zkušenosti. Pak jsem začal nakukovat do A týmu a potkával jsem denně takové hráče jako byli třeba Jirka Welsch, Rado Rančík, Petr Benda nebo Luboš Bartoň. Pak dorazili Vojta Hruban, Pavel Houška nebo třeba Tomáš Pomikálek. Těch jmen bych mohl jmenovat celou řadu včetně skvělých Američanů. Tady si dovolím odbočit a říct, že Nymburk tenkrát se podle mého nedá srovnávat s tím dnešním, byl daleko silnější a kvalitnější. Připadal jsem si jako Alenka v říši divů, protože jsem seděl s těmi zkušenými hráči v jedné kabině a smál se s nimi. Tohle bylo super. Ten druhý pohled je, že mě hrozně štve, že jsem do Nymburku šel.

• Proč?
Neberu své první dva roky v Nymburku, kdy jsem byl ještě mlaďoch, věkem jsem patřil do juniorky a nemohl jsem čekat nějakou velikou minutáž v A týmu. Byly to spíš takové záblesky, kdy jsem na palubovku šel většinou za rozhodnutého stavu. Ale pak jsem další dva roky patřil už mezi muže a cítil jsem se uražený, protože jsem moc nehrál. Přes kvalitu svých spoluhráčů jsem si vždy myslel, že patřím na palubovku, že na to mám, že mohu českou soutěž hrát. Jenže tenkrát to měl Nymburk nastavené tak, že se mladým hráčům příliš šance nedávala. Chodil jsem jen na poslední minuty a ještě za rozhodnutého stavu. Vedli jsme o padesát, soupeř už poslal na hřiště také svoji lavičku, nikoho to nebavilo a já najednou dostal šanci. Tohle mě štvalo a byl to důvod mého odchodu do USA. Zkoušel jsem odejít do jiného českého týmu třeba na hostování, ale na tohle nymburský klub neslyšel. Držel si mě jako mládežnický klenot, ale moje potřeby hrát a rozvíjet se šly bohužel bokem. Nechci Nymburk teď nějak hanit, tak to prostě bylo, tak to cítím. Takže můj odchod do zámoří vlastně Nymburku vyhovoval nejvíce. Navíc si na mě udržel právo, jelikož jsme uzavřeli dohodu, že po návratu z USA, byť to bude po roce nebo po pěti, budu stále hráčem Nymburka.

• A proč jste si vybral univerzitu právě v USA?
Když mi univerzitu Dayton představili, hrozně se mi to zalíbilo. Dayton je jedna z top škol v celé Americe a má skvělý sportovní program. Na každý zápas tam chodilo čtrnáct tisíc lidí, hrálo se v obrovských arénách, měli jsme skvělé zázemí, servis pro hráče byl takový, že v Čechách se nám o tom ani nezdá, a na zápasy jsme létali soukromým tryskáčem. Navíc jsem se dostal mezi své vrstevníky a doufal jsem, že dostanu více herního prostoru. Věřil jsem, že to bude šance se posunout o nějaký level výš, získat zkušenosti a podívat se, jak se dělá basketbal jinde.

• Jak dlouho jste nakonec v USA vydržel?
Byla to jen jedna sezóna.

• A jak na ni vzpomínáte?
Bylo tu super, i když... Teď to možná bude vypadat, že si na něco stále stěžuji, ale i tohle angažmá lze hodnotit dvěma pohledy. Po tom roce to nebylo úplně špatné, ale cítil jsem, že to není ani to pravé ořechové. Moje možná první chyba byla hned na úvod, protože trenérský tým univerzity, který si mě vybral spolu s dalšími čtyřmi hráči, dostal měsíc nebo dva před mým příletem nabídku odjinud, rozhodl se ji využít a z univerzity odešel. Nastoupil nový trenérský tým, s jinou vizí a tři z nás pěti vybraných své angažmá zrušili. Já se ocitl zase ve fázi rozhodování, ale nakonec jsem zvolil nejjednodušší volbu a do Daytonu odjel. Ale to byla asi chyba. Věřil jsem, že to bude v pohodě, a nebylo. Styl nového trenéra mi neseděl, celou sezónu mě stavěli na pozici čtyři nebo pět, což nejsou a nikdy nebudou moje pozice. Ani mi nevyhovoval celkový styl hry, protože všechno se hrálo pro našeho rozehrávače a byly zápasy, kdy jsem měl odehráno třeba dvacet nebo třicet minut, ale měl jsem jen dvě, tři střely. Přesto jsem za tuto sezónu rád, protože mi změnila pohled na basketbal.  

• V čem? Je to získání sebejistoty? Když přijede americký hráč do Evropy, vyzařuje z něj sebejistota.
Oni takoví zkrátka jsou, což je dané tím, jak se k nim v Americe chovají. Když je hráč na univerzitě dobrý, vychovává se z něj hvězda. I trenéři ho tlačí do této pozice a snaží se z něj udělat velikého hráče. A naopak všichni hráči mají nastavenou hlavu tak, že se vidí v NBA. A když jim to nevyjde a odejdou třeba do Evropy, pořád to mají v hlavě a hrají s vidinou návratu do Ameriky. 

• Vy sám se také nebojíte střelby, na koš soupeře posíláte jeden míč za druhým. Je to návyk z USA?
Tak to není. Tohle mám v sobě odmalička a jsem zkrátka útočně laděný typ hráče. Co mi Ameriky změnila, byl pohled na trénování. Tam se trénuje o sto procent více, než tady. Kondiční příprava v létě a tréninky během sezóny jsou na úplně jiném levelu. Celý trénink se tam jezdí po zadku s obrovskou energií. Další změnou v Americe bylo to, že jsem po angažmá v Nymburce odjížděl takový zahořklý, ale tam jsem dostal zpět chuť do basketbalu.

• Když se řekne univerzita, vytane nám na mysli tak učení. Jaký obor jste studoval vy?
Byl to sportovní management, ale vzhledem k tomu, že jsem tam byl jen jeden rok, logicky jsem ho nedokončil. Každopádně na studium se tam dbá velmi, každý den jsme navštěvovali hodiny výuky a museli jsme mít studijní výsledky. Je to nastavené tak, že když hráč nemá studijní výsledky, je stažen z tréninkového procesu nebo dokonce vyřazen z týmu. Když jsem byl na univerzitě, tak například Obadiah Toppin, dnes hráč New Yorku Kniks, nemohl celou sezónu hrát, protože neměl studijní výsledky. První půl rok s námi nemohl ani trénovat, druhý půl rok už trénoval, ale nehrál zápasy. Musel se studijně zlepšit, aby začal hrát.  

• Je studium těžké?
Neměl jsem s tím žádný problém, jejich univerzita je opravdu lehká. Není to nic náročného, z většiny je to založené na domácích úkolech a online testech, ve kterých učitelé vybízejí k tomu, aby si žák otevřel učebnici a našel správnou odpověď. Naše střední škola je rozhodně těžší, než americká vysoká škola. Musím se pochlubit, že jsem měl z celého týmu nejlepší studijní výsledky, a to jsem byl cizinec, který se teprve učil pořádně jejich jazyk.

• Jak probíhal váš návrat do Čech?
Vše začalo u trenéra Růžičky, který mi jednou zavolal, vycítil ze mě, že nejsem úplně spokojený a nabídl mi místo ve Svitavách, kde působil jako hlavní trenér. Pak už všechno směřovalo k mému návratu, rozhodl jsem se vcelku rychle. Líbila se mi představa návratu domů, hrát pod trenérem Růžičkou i jsem znal kluky, se kterými jsem měl v týmu působit. Prostě si to všechno sedlo, navíc jsem vnitřně cítil, že je to ten správný krok k přesunu do mužského basketbalu. Když se dnes dívám zpět na ty tři roky ve Svitavách, jsem spokojený.

• Konec Svitav byl ale smutný.
Je to tak. Sešla se tam spousta věcí. Provedly se veliké hráčské změny, provedly se trenérské změny a také se rozhodl hlavní partner, že nebude dál podporovat klub.

• Byl jste rád, když přišla nabídka z Děčína?
Opravdu byl. 

• A jste rád ještě dnes?
Pár dní zpět se mě na podobnou otázku ptala Terka Houserová (fyzioterapeutka týmu - pozn. red.) a já jí odpověděl, že jsem nelitoval ještě ani jednou. A odpovím stejně i vám - nelituji, že jsem v Děčíně. Ano, výsledky máme takové, jaké máme, ale to je zkrátka sport a všichni vyhrávat nemohou. Začátek se nám nepovedl, ale sezóna je dlouhá, udělaly se nějaké změny v kádru, posílili jsme se, pak se vrátí Pomi (Tomáš Pomikálek - pozn. red.) a sezóna může skončit úplně jinak, než začala.

• Co rozhodlo pro Děčín?
Těch faktorů bylo více. Chtěl jsem do kvalitního klubu, a tím nemyslím výsledky, ale to, jak funguje a prezentuje se. A tady v tom je u mě Děčín na nejvyšších příčkách v celé republice. Klub funguje dlouhé roky, má tradici, je kvalitně vedený a snaží se pracovat maximálně profesionálně. A také má úspěchy v podobě stříbrných medailí. Takže to byl jeden faktor pro rozhodnutí. Druhým byla má pozice v týmu. Z Děčína jsem od prvních chvil cítil, že o mě opravdu stojí, že nebudu jen další hráč na lavičce. Klub měl pro mě vytvořenou pozici, věděl jsem, že budu hrát, že budu lídrem týmu. Ve Svitavách jsem úplně lídrem nebyl, protože tam byli lepší nebo zkušenější hráči, ale nabídka od Děčína mi pasovala do not, protože chci udělat v kariéře další krok a tím je být lídrem týmu. Posledním faktorem je osobnost trenéra Tomáše Grepla, protože hraji rád pod trenéry, kteří mají autoritu, kteří jsou rázní a řeknou co si myslí. Navíc Tomáš Grepl hrál basketbal, byl na podobné pozici jako já a může mi předat své zkušenosti. Děčín mi prostě dával při mém rozhodování největší smysl. 

• Vstup Válečníků do sezóny není bohužel příliš povedený.
Jednou z příčin je zranění Tomáše Pomikálka, který je kvalitní hráč a je velice důležitý pro tým. Víme, že děčínské mužstvo je složeno tak, aby fungovalo a šlapalo, ale musí být k dispozici všechny opory. A když se Tomáš zranil, jedna opora vypadla a neměl ji kdo nahradit. Ale to samé by nastalo, kdyby nedej bože se zranil třeba Ondra Šiška nebo já. Děčín má silnou základní pětku, ale zatím nemá stejně kvalitních všech dvanáct hráčů. Někteří kluci musí zkrátka ještě dorůst do toho svého nejvyššího levelu. Vím, že jednou budou Martin Mach nebo Filip Sertič skvělí hráči, ale momentálně tam ještě nejsou. 

• Je šance na zlepšení výsledků? 
Přes porážky vidím, že tým dělá nějaký posun. Jsou kvalitnější tréninky, postupně se všichni do toho dostáváme víc a víc a odstraňujeme chyby, které jsme dělali. Teď navíc dorazily dvě posily, pak se ještě vrátí Pomi a budeme opět někde jinde. Vím, že už teď jsme mohli porazit Hradec Králové i USK Praha, ale bohužel jsme měli v každém zápase pětiminutový výpadek a ten nás stál možnou výhru. 
 
• Jste optimistický pro zbytek sezóny?
Rozhodně! Přes nepovedený začátek bychom měli být v klidu, protože pořád můžeme postoupit do play-off a hrát o nejvyšší pozice. Vlastně téměř celá sezóna je ještě před námi, můžeme vyhrát spoustu zápasů a postupně se dostat nahoru. Věřím, že na to máme. Musíme se ale vyvarovat hluchých míst v našich výkonech.

* Vy jste spokojen se svými výkony?
Když se podívám na svoje čísla, jsou to hodnoty, které se ode mě očekávají a měl bych je mít. Ale také já dělám spoustu chyb, které pak s trenérem u videa rozebíráme. Mám tedy veliký prostor pro zlepšení a budu se snažit ho využít. Věřím, že se zlepší i ostatní, a pak samozřejmě začnou přicházet výhry.

Nahoru