Basketbal miluje, což nezapomene zmínit takřka v každé větě. Čerstvě jednadvacetiletý Matěj Anderle začínal v Děčíně s basketbalem od minižáků, pak hostoval do Ústí v U13, od U14 hrál extraligu v Litoměřicích. V ročníku U16 dostal nabídku od Pavla Budínského, tehdejšího kouče A týmu, aby nastoupil do přípravy mužského áčka. Jenže měsíc před tím se zranil a šance se ztratila. Pak ale přišla jiná, a to dělat asistenta trenéra Tomáši Greplovi, které se Matěj chopil a nyní je platným členem realizačního týmu.

• Jste nejmladším asistentem trenéra v soutěži?
Myslím si, že ano. I když Brno, respektive trenér Růžička, má k dispozici snad teprve šestnáctiletého videokouče.

• Jak se člověk ve vašem věku stane asistentem trenéra ligového týmu?
Asi jsem k tomu směřoval od mala. V šesti letech jsem začal s fotbalem, vystřídal jsem během roku snad čtyři týmy, ale byly tam nějaké problémy. Pak jsem se dostal k basketbalu a ten mě chytil moc. Tenhle sport mi šel, bavil mě a já v něm pokračoval dál. A to nejen na hřišti, ale i vedle něj. Například jsem dělal zapisovatele u stolku během ligových zápasů nebo pobíhal s mopem a utíral palubovku během zápasů. Pak navíc přišlo mé zranění a já hledal alternativu, jak zůstat dál u basketbalu. Takže jsem v patnácti letech začal trénovat. Nejprve to bylo na ZŠ Komenského, kde jsem vedl školní basketbalový tým, a tady jsem zjistil, že mě to hodně baví. Pak jsem přestoupil k mládeži zde v BK Děčín a postupně jsem přes týmy dvanáctek, třináctek a sedmnáctek dostal až k devatenáctkám. V poslední sezóně jsem měl už svůj tým, a to v oblastním přeboru mužů. No, a pak přišla nabídka od áčka.

• Zmínil jste, že vaši trenérskou cestu odstartovalo zranění. Co se stalo?
Bylo to během kvalifikace o ligu U15 nebo U17, už se nepamatuji přesně, kdy jsem blbě doskočil a udělal si něco s kolenem. Až později jsem zjistil, že to byl přetržený vaz. Jenže čtyři roky jsem to neléčil a hrál vlastně jen s jednou nohou. Když jsem si vyléčil jedno koleno, zradilo mě druhé, a tak se to střídalo. Nakonec jsem absolvoval čtyři operace. Ale díky tomu jsem měl čas se věnovat trénování a zamiloval si ho.

• Nabídka na asistenta trenéra Tomáše Grepla byla nečekaná?
Bylo to hodně nečekané. Tomáš Grepl se mě po mé poslední operaci ptal, jak na tom jsem, protože stále jsem měl zájem podívat se jako hráč do áčka. Cítil jsem, že bych na to měl. Jenže kolena mi dala znamení, že tudy cesta nepovede. Takže v dubnu přišel Tomáš Grepl a nabídl mi, zda mu nechci dělat asistenta. Já byl ohromen a myslel jsem si, že to je jen hloupý vtip. Pak ale nabídku potvrdil Kuba Důra (sportovní manažer BK ARMEX Děčín - pozn. red.), a já se v červnu nebo červenci definitivně rozhodl, že do toho půjdu.

• Vaše rozhodování bylo tedy poněkud delší.
No bylo, protože jsem tomu moc nevěřil (smích). Navíc start této mé životní etapy začal nedorozuměním. Kuba Důra totiž počítal, že to beru, já jsem naopak žil v domnění, že mi dají vědět. Ale nikdo nepsal, takže jsem odjel v klidu na dovolenou. Den před začátkem přípravy mi ale najednou přistála v telefonu zpráva: Zítra v devět je první trénink. Jenže já byl na jižní Moravě a přespával jsem pod širákem na Děvíně. Takže jsem ráno letěl s partou, se kterou jsme přespávali, pěšky na vlak, v šest večer jsem byl v Děčíně a druhý den jsem šel na trénink.

• Jaký byl první trénink?
Měl jsem strach, protože Tomáše Grepla jsem znal jako trenéra USK Praha a měl jsem z něj respekt. Je to rázný trenér a bál jsem se jeho přístupu, navíc když jsem dorazil o den později. Takže veliký respekt, trochu jsem se bál, ale i díky tomu, že jsem hráče znal a byl jsem s nimi v přípravě, bylo nakonec vše v pohodě.

• Co obnáší vaše práce asistenta?
Je to podobné jako minulý rok. Scouting soupeřů, videa do přípravy a reporty ze zápasů, tedy videa po utkání. Více mi ale přibylo papírování, například dělám klukům docházku. V srpnu totiž bylo v týmu dost zranění a chtěli jsme mít přehled o přesném počtu tréninků. Dále zaznamenávám tréninkovou statistiku střelby a také spravuji osobní desky, kde máme podrobné informace o hráčích. Vedu aktivaci hráčů před tréninky a zápasy, také se snažím pomáhat mladým hráčům v rozvoji.

• Radíte trenérovi během zápasů?
To zatím moc ne, ještě se na to necítím. S nějakým podnětem za ním občas přijdu, ale vždy záleží na něm, jestli k tomu přihlédne.

• Co bylo nejtěžší z práce asistenta se naučit?
Přístup k této pozici. Musel jsem si zvyknout na režim, že po škole jdu do klubu do práce. Musím tady být včas a tohle mi dává pořád zabrat, protože se mi to podaří jen málokdy (smích). Také jsem si musel zvyknout, že si beru práci domů. Videa dělám doma a papírování vlastně taky.

• Jaký obor studujete?
Chodím na UJEP do Ústí na Pedagogickou fakultu obor Tělesná výchova a sport. Je to obor, který přesně pasuje na trénování a měl by mi rozšířit mé znalosti. Zkoušel jsem ho už loni, ale svojí nedisciplinovaností jsem se na něj vykašlal. Svou roli sehrál samozřejmě covid. Letos jsem tedy znovu nastoupil do prváku a čekají mě ještě další dva roky.

• Po skončení studií se vrhnete na práci trenéra?
Já si nyní dodělávám licenci TB III, která je pro pozici asistenta v NBL povinná. Mám ji rozdělanou od června, ale covid zase všechno zmotal, tudíž mám výjimku. Každopádně už mi chybí jen poslední část, a tou je trenérská stáž ve Sportovním centru mládeže, kterou ale musím absolvovat mimo svůj domácí klub. Děčín sice má SCM, ale já stáž musím absolvovat jinde. Samozřejmě, že jsem přemýšlel o nejvyšší licenci Profi T, ale na to je zatím brzy. Jsou to další dva semestry, což by znamenalo dělat současně dvě vysoké školy a ještě k tomu pracovat u A-týmu, což by bylo hodně náročné.

• A chcete tedy někdy se živit trénováním?
To rozhodně! Když mi nevyšlo basketbal hrát, chci ho alespoň trénovat. Obzvlášť, když to mám takhle rozjeté.

• Válečníci jsou momentálně v tabulce na nezvyklém místě. Jak to tým zvládá?
Kluci jsou super a v kabině to klape bez problémů. Ty výsledky... Mohu za sebe říct, že cítím, že máme na lepší postavení v tabulce a náš potenciál je o dost výš. Trápili jsme celý zápas Kolín, v Opavě jsme domácí potrápili první poločas. Myslím si, že máme na to s těmito soupeři hrát vyrovnané zápasy a pohybovat se na play-off pozicích. Bohužel, máme z velké části mladý tým, který zkušenosti teprve sbírá. Musíme být každý zápas koncentrováni na maximum, zkušenosti budou přibývat a budeme se zlepšovat.

• Při pohledu z hlediště se zdá, že výkonnost jde nahoru.
Jde nahoru, ale už by to chtělo přetavit ve výhry. Mladí hráči si musí vyzkoušet a poznat každý okamžik zápasu. Například, že se dá prohrát střelou v poslední vteřině. Z toho by si měli vzít, že musí hrát opravdu celých čtyřicet minut. Když budeme hrát jen třicet minut, nebude to stačit. A to jsme si potvrdili v několika zápasech. Musíme hrát naplno celou dobu a sbírat zkušenosti. Jinak to nepůjde.

• Jak to vypadá po prohře?
Jsme naštvaní, ale současně nás to motivuje do dalších zápasů. Snažíme se s trenérem posouvat hráče dál, zlepšovat je a připravovat, aby se chybné situace z minulého utkání už nestávaly.

• Myslíte si, že sezóna může skončit ještě dobře?
Já bych řekl, že může. Musíme ale přistupovat k tomu tak, že zápas trvá čtyřicet minut a my musíme odmakat všech čtyřicet. Když to neuděláme, prohrajeme. Tak to bylo s Opavou, Kolínem a možná i Ostravou hned v prvním utkání sezóny i v odvetě.

• Děčín angažoval v minulých týdnech několik cizinců. Máte na tom také nějaký podíl?
To ne. Tohle je práce trenér, Lukáše Housera a Kuby Důry. S hráči ale po dohodě komunikuji, předávám jim informace a snažím se je zapojit do herního systému. Posílám jim dopředu videa, aby se stihli naučit některé naše akce. To jim pak umožní, aby hned po příletu mohli naskočit do zápasů. Kdyby se to učili až tady na místě, jejich začlenění do týmu by trvalo mnohem déle. Například Ty i Brett (Nichols a Prahl - pozn. red.) na prvním tréninku už znali naše akce, věděli, co se hraje po určitém signálu, a trenér už pak jenom s nimi doladil detaily.