Tým Válečníků hledá od začátku sezóny toho pravého pivota. Nejprve začal soutěž s Američanem Damontem Doddem, ten však klub opustil stejně jako Jakub Skalička, a u týmu nevydržel ani americký borec Jamaure Gregg. Další angažmá vypadalo velmi dobře, protože Brett Prahl se ukazoval jako ten správný bijec pod koš, ale bohužel v závěru základní části se musel kvůli vážným rodinným důvodům narychlo vrátit zpět do USA. A tak Válečníci, bez ohledu na to, že v týmu se objevil navrátilec Craig Osaikhwuwuomwan, začali hledat znovu a nakonec opět sáhli po hráči ze Spojených států. Andrew Eudy je sice typově jiný hráč než Brett, ale v dosavadních zápasech ukazuje, že chce být platným členem týmu a rychle si zvyká na české prostředí. Proto jsme ho v reprezentační přestávce požádali o rozhovor a Andrew se ukázal jako velmi sdílný.      

• Narodil jste se v Kalifornii, ale studoval jste v Severní Karolíně, tedy na úplně opačném pobřeží USA. Proč jste si vybral právě univerzitu Campbell? Můžete prozradit, jaký obor jste studoval?
Stěhování v mém životě bylo trochu víc extrémní. Nejprve jsem se stěhoval z Kalifornie do Pensylvánie. Potom jsem šel na rok do přípravné vojenské školy ve Virginii. Campbell však o mne projevil velký zájem a když jsem tam byl, užíval jsem si komunikaci s trenérským týmem. Je to sice menší škola, ale podpora a vášeň od komunity byla neuvěřitelná. V rámci čtyřletého studia jsem tam získal bakalářský titul v oboru obchodní administrace.

• Máte za sebou čtyři sezóny v dresu Campbell Fighting Camels, týmu který hraje I. divizi NCAA. Jaké čtyři roky to byly? Jakých úspěchů jste s týmem dosáhl?
Čas strávený na univerzitě Campbell byla výjimečná zkušenost. Vytvořené vztahy a dospívání, které jsem tam prožil, dělají toto období pro mne speciální. První rok mě naučil pokoře - přijdete jako top hráč a musíte si znovu vytvořit jméno. Tyto strasti ze mě udělaly hráče, jakým jsem dnes, a dovedlo mě to k tomu, čeho jsem na Campbell dosáhl. Podařilo se mi překonat historický rekord školy v blocích. Taky se nám povedlo v mém posledním roce otočit nepříznivý vývoj a vyhrát dlouhodobou část soutěže.  

• Na jaký zápas během studií nejraději vzpomínáte? Který se vám nejvíce povedl?
Nejvíc si asi pamatuju svůj první zápas seniorské sezóny na Campbell, ve kterém jsme se utkali s naším největším soupeřem. Hráli jsme s ním každý rok a je považován za rivala, jelikož je z blízka a měli jsme vyrovnané týmy. Dva dny před utkáním jsem si docela ošklivě zvrtnul kotník na tréninku a všichni s obavami čekali, jak asi budu moct hrát, když jsem měl na kotníku fixaci. Utkání dospělo do prodloužení, kde jsme ho zvládli a já zaznamenal dvacet jedna bodů a devět doskoků. Můj nejlepší osobní výkon byl proti soupeři z konference, kde jsem dal třicet bodů a doskočil jedenáct míčů. 

• Po studiích jste zamířil do slovenského týmu Lučenec. Proč jste si vybral právě toto angažmá? Jakou roli hrálo to, že v týmu Lučence byla celá řada vašich krajanů?
Lučenec byl první oficiální nabídka, kterou jsem obdržel a můj agent o něm mluvil velmi dobře. Tak jsem si udělal osobní rešerši a rozhodl se posunout na Slovensko. Prokázali mnoho respektu a loajality, takže vše nasvědčovalo správnosti mého rozhodnutí. Přestože bylo skvělé mít tam další čtyři Američany, nemyslím, že to bylo to nejlepší pro moji kariéru zrovna v první profesionálním roce. Spoluhráči byli skvělí lidé a jsem s nimi dodnes ve spojení, ale myslím, že jako nováček potřebujete víc příležitosti ukázat dovednosti a hodnotu, což je o to těžší, když jste v týmu s dalšími čtyřmi hráči ve stejné pozici snažící se o totéž.  

• Sezóna 2019/20 byla však první, kterou zasáhl koronavirus. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Nic v mém životě není srovnatelné s touto situací. V jednom okamžiku se připravujete na zápas, abyste se vzápětí snažil zařídit vše tak, abyste se dostal zpět za rodinou, než se zavřou hranice. Byla to extrémní situace, ale všichni v klubu udělali maximum, aby vše proběhlo co možná nejvíc hladce. To je asi vše, co v takovou chvíli chcete.  

• V dresu Lučence jste odehrál 28 zápasů s dobrými statistikami, jenže pak 13. března byla soutěž ukončena bez určení pořadí. Co jste dělal? Vrátil jste se domů nebo zůstal v Evropě? 
Myslím, že se to vše seběhlo během týdne. Byly zastaveny zápasy, rezervovali jsme lety, protože prezident řekl, že se hranice brzy uzavřou. A jakmile vedení soutěže zrušilo ročník, letěli jsme domů. 

• V další sezóně 2020/21 jste působil v Izraeli ve dvou klubech. Jenže tam jste odehrál jen několik zápasů. Proč? 
Nejprve jsem se dohodl s dalším izraelským týmem Netanya, kam jsem dorazil v listopadu, a než jsme se rozešli, odehrál jsem za něj pět zápasů. Potřebovali však jiný typ hráče - opravdového centra, a tak jsme se velmi korektně a profesionálně dohodli na ukončení spolupráce. Následoval týdenní try-out u týmu Hapoel Jeruzalém, a potom přišla sezóna velmi těžkých překážek. Byl jsem čtyřiadvacetiletý cizinec v týmu, který za sebou neměl ještě ani jednu celou profi sezónu. Šlo o tým velmi vysoké úrovně, kde jsem o sestavu bojoval s veterány, kteří na takto vysoké úrovni hráli několik let. Byla to zkušenost, která mi ukázala, v jak moc věcech se ještě musím zlepšovat... Asi měsíc po mém příchodu tým opustil kvůli euroligovému angažmá hlavní trenér, který mne přivedl. Po příchodu litevského kouče se začaly výsledky vyvíjet jinak, než bylo plánováno, a tak trenér po pár měsících odešel. Pro dokončení ročníku byl angažován do role hlavního kouče izraelský asistent, a má šance stále nepřicházela. K tomuhle všemu se asi na dva týdny naplno rozproudil konflikt v oblasti pásma Gazy, a to přineslo další změny. Několik hráčů se rozhodlo odletět, aby chránili sebe i své rodiny, ale já se rozhodl zůstat i s vírou, že dostanu větší šanci hrát. Nevyšlo to podle plánu, ale Jeruzalém je hodně respektovaný klub, a já se tam mnoho naučil jak od svých spoluhráčů, tak od trenérů. A to nejen o basketbalu, ale i o různých aspektech profesionálního sportu.

• V této sezóně jste se objevil na soupisce nizozemského BA Limburg. Co bylo důvodem odchodu?
V Limburgu jsem byl měsíc a stihl si tam zahrát jen přípravné zápasy, než jsem si lehce zranil koleno. Bylo to nešťastné zranění v posledním přípravném duelu. Než jsem se dal do kupy, tým přivedl náhradu a neměl už o můj návrat zájem. 

• Jaká byla vaše reakce, když přišla nabídka z Děčína? Váhal jste dlouho? Znal jste basketbalový Děčín? 
Byl jsem moc rád za telefon z Děčína, protože není moc lidí, kteří by se opravdu snažili pochopit, co se stalo v mé kariéře od jejího profi začátku. Pro někoho, kdo se podívá jen na moje statistiky, nejsem jako hráč moc zajímavý. O Děčínu jsem předtím, než jsem dostal nabídku, nikdy neslyšel, ale jelikož jsem hrál na Slovensku, měl jsem o české lize povědomí. 

• Jak zatím hodnotíte své působení v týmu Válečníků? Jak se vám na severu Čech líbí a hraje?
Můj dosavadní čas v Děčíně je moc fajn. Tým je velmi profesionální a velmi si cením pomoci všech v klubu. Můj přesun sem byl velmi rychlý a všichni dopomohli k tomu, aby to proběhlo hladce. Na chladné počasí si musím stále zvykat, ale není, nač bych si mohl stěžovat, protože management, tým a celá komunita dělá vše možné, aby mi pomohli. Snažím se "zajet" do stylu hry jak nejrychleji mohu, ale hlavně mě výborně přijali hráči a všechno mi moc usnadňují, čehož si velmi cením.  

• Děčín bojuje ve skupině A2, kam až podle vás může dokráčet?
Bez nějakého útočení na jiné týmy v soutěži, Děčín měl být ve skupině A1. Tento tým je talentovanější, než ukazuje současná bilance a věřím, že to budeme moci ukázat v předkole, a snad i v play-off, když se tam dostaneme. Děčín rozhodně není klub, který by mohl někdo přehlížet. Podpora od fanoušků, od města a od managementu dělá tým ještě lepším, a tak věřím, že se to ukáže, až tahle fáze soutěže skončí a začnou vyřazovací boje.