A-tým > Rozhovory

Ti, kdo nejsou vidět

08.11.2018 22:34Luděk Černý | Tisk | Přejít zpět

Postupně budou fanouškům představováni členové realizačního týmu, jejichž práce není na hřišti na první pohled patrná. Pro fungování sportovního týmu však často nezbytná. Začínáme s fyzioterapeutkou...

T. Houserová: Basketbal je náš život

Většina lidí, která prošla děčínským klubem tvrdí, že je to jedna velká rodina. A potvrzuje to i manželka generálního manažera Lukáše Housera Tereza, která se tak dlouho pohybovala okolo A-týmu, až "vyfasovala" roli fyzioterapeutky. Není se však co divit, protože je vysokoškolsky vzdělaná v tomto oboru a basketbal ji provází takřka celý život.

• Jak dlouho jste už vlastně u týmu Válečníků?
Oficiálně jsem od této sezóny, ale s týmem jsem už od ledna, i když to bylo ještě papírově nedoladěno. Zkušenosti jsem však nabírala ještě před tím, když byla krize s masérem a kustodem, a já jsem vždy naběhla na tu danou pozici, kde někdo chyběl. A ještě dříve jsem zaskakovala za tehdejší fyzioterapeutku Káťu Kramlovou, když byla nemocná. Takže se vlastně motám okolo týmu už hodně dlouho.

• Vidím tedy, že váš vstup mezi Válečníky byl takový pozvolný.
Prostě mě to tak nějak vcuclo (smích). Ale není se co divit, protože basketbal je náš život a v Děčíně jsme jako rodina vlastně díky němu.

• Vy jste hrála basketbal?
Za mlada jsem byla basketbalem šmrncnutá jen malinko, když jsem na základní škole v sedmé třídě hrála asi rok za Pardubice. K tomu jsem začala dělat ještě atletiku, a protože nám následně otěhotněla trenérka na basketbal, zůstala jsem už věrná atletice. Basketbal tedy takto odešel z mého života, ale vždy jsem k němu hrozně tíhla a přiznám se, že bych asi raději dělala basketbal, než atletiku. Můj tatínek totiž hrával basketbal za Pardubice a vždy mě bral na zápasy, kde jsem fandila. Potom jsem v Pardubicích fandila i svému budoucímu manželovi, takže basketbal mám moc ráda.

• Jaké disciplíně jste v atletice věnovala? Asi to bude skok vysoký, protože na klubových stránkách je u vaší vizitky napsáno - osobní rekord 165 centimetrů.
Přesně tak. V atletice se trénuje všechno, ale já se hlavně věnovala skoku vysokému. A ten rekord je takový trapný, ale byla jsem tímto výkonem čtvrtá na mistrovství republiky. Samozřejmě, že jsem skočila lepší výkony, ale jen na tréninku, a to se nepočítá. Nebyla jsem prostě závodní typ a na tréninku jsem měla vždy lepší výsledky, než při soutěžení.

• V atletice jste to někam dotáhla?
Ani ne. Po gymnáziu jsem šla na tříletou vyšší odbornou zdravotní školu v Hradci Králové na obor fyzioterapie, kde jsem vystudovala diplomovaného fyzioterapeuta. Potom jsem dva roky pracovala na ambulanci v Pardubicích, kde jsem se poprvé dostala ke sportovcům, protože k nám ambulantně chodili pardubičtí hokejisté ve své slavné éře. To mě moc bavilo, protože mě to vždy ke sportu táhlo. Fyzioterapie mě okouzlila, protože jsem v tom začala vidět tu spojku mezi tělem a sportem. Pak jsem se rozhodla, že se posunu dál, protože i vzdělávání fyzioterapeutů se posunulo. Takže jsem se přihlásila na Fakultu tělesné výchovy a sportu na Karlově Univerzitě, kde jsem vystudovala magistra fyzioterapie.

• Takže učení už skončilo?
Ani ne, protože fyzioterapeuti jsou povinni se vzdělávat. Náš obor se vyvíjí a stále se objevují nové věci. Mě například oslovily terapeutické směry, které jsou založené na principech vývojové kineziologie. Ráda s lidmi pracuji pomocí různých manuálních technik, kterých je celá řada,  jsou nové typy fyzikálních terapií, novinky v tejpování, zajímá mě psychologie a pořád je co se učit. Takže se neustále sebevzdělávám a nejvíc přímo v praxi.

• Jaká byly vaše kroky po skončení studií?
Studia jsem skončila v roce 2007 a přišla jsem do Děčína, kde jsem nejdříve pracovala na ambulanci v poliklinice, pak jsem otěhotněla a narodil se nám Jonášek a potom i Sofinka. Během mateřské jsem se skamarádila s Petrem Toncarem, který byl fyzioterapeutem u děčínských basketbalistů, a nastoupila jsem k němu do Rehkatu. No, a protože jsem se vlastně pořád pohybovala v blízkosti basketu, nakonec jsem skončila jako fyzioterapeutka u Válečníků. Musím říct, že tím se mi splnil můj profesní sen. Tohle jsem vždy chtěla dělat.

• A chtěla jste také vždy pracovat se svým manželem?
Dřív jsem se o něj chtěla starat jako fyzioterapeutka, ale že by mi musel šéfovat, to v plánu nebylo (smích).

• Jak to doma funguje?
Dobře. Jen se musím krotit, protože já bych s ním chtěla doma pořád všechno rozebírat do detailů. A to nejde, protože věci řečené na tréninku a v masérně musí zůstat tam a také ho nechci zatěžovat provozními starostmi. Je ale pravda, že řešení zdravotního stavu hráčů není jen mojí věcí, ale řešíme to všichni dohromady - já, masér, trenéři i manažeři.

• Je fyzioterapeut jakousi vrbou pro pacienty?
Určitě, protože když se pracuje s tělem, oslovuje se i psychika a duše. A když se hrábne do hloubky, lidé se často svěřují. I hráči si občas uleví, ale nevím jestli mně úplně, protože vědí, že jsem manželkou generálního manažera (smích)

• Dokážete svůj profesní život odstřihnout od běžného života, nebo se to přenáší i domů?
Samozřejmě se to přenáší domů, odstřihnout to nejde, protože basketbal je součástí našeho života. I volný čas rádi trávíme s lidmi okolo basketbalu. Oba ho máme rádi, takže se o něm bavíme, až mě manžel musí někdy krotit. Mluvíme doma o áčku, o mládeži i o našem Jonáškovi, který nyní hraje za U11 a U12 pod trenérem Kubou Houškou. A samozřejmě, že když áčko vyhraje povídáme si víc, když se prohraje, raději se moc neptám a zeptám se až druhý den (smích).

• Jak prožíváte zápasy Děčína?
Strašně a někdy bych nejraději na hřiště vlétla. Během utkání nevydržím sedět. Fandím, křičím, ale také trnu a dívám se, jestli někdo blbě nešlápne, jestli se někomu něco nestalo. A když ano, snažím se každého, ve spolupráci s panem doktorem Skálou a masérem Pepou Vasiliakem, co nejrychleji vrátit do hry.

• Co obnáší práce fyzioterapeuta? Třeba i mě občas masér a fyzioterapeut splývá v jedno.
Ono se tohle nedá úplně rozdělit, protože práce fyzioterapeuta někdy obnáší i masírování, když je potřeba uvolnit tkáně. Ale jinak základem práce fyzioterapeuta je řešení konkrétních obtíží individuálním přístupem, příprava hráčů do "akce" a také preventivní program. Například cvičení na aktivaci hlubokých svalů, stabilizace a strečink. Pohybovou prevenci bych chtěla napasovat na každého z hráčů, aby každý z nich dělal to, co má. Aby ten, kdo má problémy s kotníky cvičil stabilizační cviky na kotníky, koho trápí bolesti zad, aby znal cviky, které mu je pomohou odstranit nebo ještě lépe, předcházel jim. Na tohle jsou speciální rady a cviky, které je potřeba hráče naučit. Také mě velmi láká vstoupit do mládežnického programu, protože u mladých hráčů vidím, že je práce fyzioterapeuta potřeba.

• Proč?
Oni by jen hráli a hráli, ale chtělo by to, aby do každého tréninku byla vloženo rehabilitační či kompenzační cvičení. Je všeobecně známo, že dnešní děti málo lezou po stromech, málo běhají a celkově mají málo rozmanitého pohybu. Navíc kluby si už děti brzy stahují a zavírají je do hal, na stadióny a podobně. A to je podle mého špatně, protože minimálně do věku deseti let by měla probíhat všestranná cvičení. U nás se na tom snažíme pracovat. Malé děti sice dostanou v tréninku míč do ruky, ale také současně musí zdolávat opičí dráhy a další cvičení. Basketbal je totiž velmi náročný na dopady a změny pohybu, a když tělo na to není připraveno, táhne se to přes mládežnické kategorie až do dospělosti. Basketbal je také čím dál kontaktnější sport a zranění jsou častější. Když se ale člověk umí zastabilizovat, trénuje nervosvalovou koordinaci, umí padat a lépe své tělo ovládat, může zraněním a přetížení  předcházet.

• Kolik dní věnujete práci v klubu?
S týmem jsem oficiálně v pondělí a ve středu. A pak kdykoliv, když mám čas, včetně večerů na telefonu, protože to mám tady ráda. No, a ve zbylé dny pracuji na ambulanci v Rehkatu, kde mají hráči díky vzájemné spolupráci také výborné zázemí. A navíc největší fanynky. 

• Jak vypadá váš pracovní den u Válečníků?
Hned po zápase řešíme, jestli kluci nemají nějaké nové zranění, jestli je něco nebolí. Pokud se to vejde do programu, většinou v ponděli v rámci velké pozápasové regenerace, spolu s hráči cvičíme takové komplexní aktivační cviky - říkají tomu Cvičení s Terkou (smích). Nejvíce se ale řeší aktuální individuální problémy, když někoho něco bolí, když má někdo problém s pohybovým aparátem. Fyzioterapeut musí také pracovat na hráčích po operaci a úrazech, aby je dostal zpět do formy, což probíhá ve spolupráci s kondičním trenérem Vláďou Hojkou a samozřejmě s trenéry. Také musím konzultovat postupy s lékaři specialisty a komunikovat s nimi o léčbě jednotlivých hráčů. 

• Jaký je váš nejsilnější basketbalový zážitek?
Největší byl rozhodně postup Děčína do prvního finále. To byl mazec! To jsem opravdu prožívala velmi intenzivně. Já ale vlastně prožívám každý zápas (smích).

• Můžete prozradit jak vnímáte současný tým Děčína?
Musím říct, že týmovou chemii má současný kádr velmi silnou a hráči táhnou za jeden provaz. Kluci se snaží mít vždy dobrou náladu, mají dalšího super kapitána, který je podle mého chlapem na správném místě. Prostě teď všechno funguje.

• A jak zapadly do týmu americké posily?
Oba jsou moc fajn kluci, zapadli výborně a cítím, že jsou nedílnou součástí týmu.

1160x  | Luděk Černý | Tisk | Přejít zpět

Krátké zprávy

TV.nbl.cz

17.10.2018

Fotografie týdne

Zlatý podraz

Kooperativa NBL 2018/19 Základní část

#TýmyK+-%
1.ČEZ Basketball Nymburk12120100
2.DEKSTONE Tuři Svitavy128467
3.BK ARMEX Děčín128467
4.BK JIP Pardubice117464
5.SLUNETA Ústí nad Labem127558
6.BK Opava137654
7.Olomoucko126650
8.USK Praha125742
9.GEOSAN Kolín124833
10.NH Ostrava124833
11.egoé Basket Brno123925
12.Kingspan Královští sokoli121118

Průměr na zápas

BodyUžitečnost
Autrey L.16.6Autrey L.25.2
Carlson K.13.3Carlson K.17.5
Pomikálek T.9.1Pomikálek T.9.3
Šiška O.9.0Šiška O.8.9
Grunt P.7.8Kroutil F.8.1

DoskokyAsistence
Autrey L.9.6Autrey L.3.8
Carlson K.6.2Šiška O.3.7
Pomikálek T.4.3Kroutil F.2.0
Grunt P.3.5Feštr L.1.8
Šiška O.3.3Carlson K.1.5

Kalendář zápasů



 

Generální partner

Přihlásit