BK Děčín s.r.o.

Seriál rozhovorů - díl 3.: Karel Formánek

03.01.2012 19:56Zpovídal: Ladislav Faltin, Valdano | Tisk | Přejít zpět

Po vánočních svátcích pokračuje třetím dílem náš seriál rozhovorů s hráči, kteří v děčínském dresu zanechali znatelnou stopu. Po Petru Janouchovi a Láďovi Zalužanském jsme si tentokrát na paškál vzali pivota Karla Formánka, který se během rozhovoru opravdu velmi rozpovídal a na otázky reagoval s notnou dávkou humoru sobě vlastní. Rozhovořil se mimo jiné o vlastní iniciativě při shození bujné kštice po oslavě bronzových medailí, velmi zajímavém vztahu s koučem Janem Skokanem i kvalitní koncepční práci současného lodivoda Pavla Budínského. V historickém pořadí děčínských střelců patří tomuto borci 4. místo, když během 224 zápasů zvládl nasázet 2271 bodů.

Karle, začněme aktuálně. Jak vypadá váš pobasketbalový život a jak získáváte živobytí v profesním životě?
Můj basketbalový život odchodem z profesionální soutěže vlastně ještě ani neskončil. Musím přiznat, že jsem se už do sportovního důchodu docela těšil, jenže po pár měsících života bez sportu, kde jsem si užíval do té doby zapovězených aktivit, jsem tuto ztrátu začal pociťovat. A navíc se začalo hlásit i tělo, které na takový nápor vrcholového nicnedělání nebylo připraveno. Takže jsem se k basketu opět vrátil. Mimo hraní se jako trenér věnuji družstvu jičínských kadetů a s manželkou k velkému basketu vedeme i syna Karla, který je již hráčem Pardubic, kde hraje za dvě věkové kategorie: extraligu U15 a ligu U17. Co se týká mé současné profese, tak pracuji v zahraniční firmě zabývající se výrobou sanitární techniky. Já tam dělám servisního technika a jezdím pracovně po celém „Československu“. To mi vyhovuje, vždyť je na to cestování člověk ze sportu přece zvyklý. Mimo to jsem v naší obci Butoves předseda TJ a člen zastupitelstva.

U basketbalu jste tedy zůstal i po skončení kariéry. Platí u vás také, že už hrajete víceméně pro žízeň a zábavu?
V roce 2003 jsem s kariérou skončil nedobrovolně ze zdravotních důvodů, které si vyžadovaly delší léčbu. Mezitím jsem si našel zaměstnání a po roce byl návrat do velkého basketu, už i díky věku – 33 let, nemyslitelný. Pomalu jsem od nuly začínal v Jičíně, ve svém mateřském oddíle, kde jsem s kluky dohrál půlku sezony, a skončili jsme druzí. Další sezónu jsme již 2. ligu vyhráli a já dostal nabídku do nově vzniklého klubu v nejvyšší soutěži - BK Sadská. Tuto nabídku jsem přijal a vychutnával si dvě sezony návratu mezi basketbalovou špičku. Také jsem ale okusil i druhou stranu mince. A to byla kombinace vrcholového sportu a zaměstnání… To prostě nejde. Bylo mi 37 let a já se vrátil zase do Jičína, kde jsme 2. ligu opět vyhráli. Vyvolal jsem diskuzi o možnosti hrát 1. ligu. Nakonec nedostatek financí, hráčů i tréninkových jednotek tuto možnost pohřbili. Dostal jsem nabídku od prvoligového Trutnova a tam jsem odehrál dvě sezony. Teď už jsem zase dvě sezony v Jičíně a myslím, že už na dobro. Občas potrénuju, občas si zahraju - jsme na tom pořád dobře. Jak říkáte: na žízeň a pro radost. A navíc, tělo si to žádá. Když to děláte celej život, tak vám tělo velký klid neodpustí. Protože to bolí…

Pojďme nyní k vašemu děčínskému angažmá – v našem dresu jste strávil dlouhých 6 sezon. Jak na tyto roky vzpomínáte s odstupem času?
Sportovec si ve své kariéře projde lecčím. Každé období jeho kariéry je něčím specifické. Já jsem měl to štěstí, že v Děčíně jsem prožil nejplodnější roky své výkonnosti s nejlepší partou včetně trenerů a realizačního týmu, kterou jsem mohl v basketu vůbec potkat. Myslím si, že každý, koho se zeptáte, a tu naší éru zažil, vám neodpoví jinak.

Jaká vzpomínka se vám jako úplně první bleskově vybaví?
V roce 1994, kdy začínala příprava na naši první sezónu, jsem se čerstvě vrátil z čundru z USA a mně telefonovalještě na pevnou linku trenér Skokan, kde jsem, že už kluci týden trénují a těší se na mě. A druhé, co mám v hlavě, a co dnes prakticky všude chybí, je kolektivní pojetí ve všem, co jsme v Děčíně dělali. Trenérem vedený důraz na partu , a to jak na hřišti, tak v hospodě. Prostě byl rád, že držíme spolu, a tak budujeme tým, který není založen na výrazných individualitách. No a nemůže se mi nevybavit krajina, ve které je Děčín zasazen. To už nikdo z mysli nevymaže.

V sezóně 1997/98 tým okolo vás, Luboše Bartoně či Petra Janoucha vedený právě Janem Skokanem vybojoval pro Děčín v lize historicky první bronzové medaile. Jak probíhaly oslavy tohoto úspěchu?
Musím trochu předběhnout. Ta velká děčínská basketbalová euforie přišla o sezonu dřív, tedy v letech 1996/97. Začali jsme hrozně. Šňůrou sedmi prohraných zápasů po sobě! Měli jsme vztek na všechno, na sebe, na trenéra… A v tu dobu zamakala naše dlouho budovaná parta. Chodilo se do hospody pořád, ale začalo to mít trochu hlubší smysl. Za zády trenéra jsme si dělali taktiku zápasů sami! No a bylo z toho 11 vyhraných zápasů za sebou. Pak už to jelo, do hry se postupně vrátil i trenér a bylo z toho celkově 5. místo. Tím jsme v lize získali obrovský respekt, se kterým jsme to dotáhli na to historické 3. místo. Které bylo o to cennější, že jsme v týmu neměli ani jednoho cizince. My a Brno, se kterým jsme o tu medaili vlastně hráli. Tenkrát se hrálo na dva vítězné zápasy. Ten první jsme doma prohráli a Brňáci měli na druhý zápas už připravený šampáňa. Ten neskutečnej nervák korunoval Petr Janouch střelou z půlky v poslední sekundě. S klaksonem padla trojka a my vyhráli o jeden bod ! Po této výhře tehdejší trenér Brna Pospíšil neudržel nervy na uzdě a do tisku tenkrát řekl: „…hráči Děčína zřejmě jedí syrové maso a kouří marihuanu…“ Nebyla to pravda. Poslední zápas v Děčíně měl už jednoznačný průběh. Vlasy šly dolů… A oslavy ? Já už ani nevím. Slavilo se hrozně dlouho. Až se vlastně všechny oslavy slévají do jedné velké: „Angažmá Děčín.“

Ano, váš spoluhráč z této sezony Láďa Zalužanský také nedávno vzpomínal, jak vám po zisku bronzu ostříhali vaši bujnou hřívu. Jak tento nápad vzniknul a museli vás k tomuto kroku spoluhráči nějak přemlouvat? Nebo šlo o sázku či hec?
No byl to hec, který paradoxně vzešel ode mne. V polovině této sezony, před Vánocemi, jsme se drželi na 3. příčce tabulky a já jsem prohlásil, že jestli to udržíme do konce sezony a budeme mít placku, tak jdu dohola! Sezóna se vyvíjela pořád dobře a já začínal mít tušení, že o vlasy přijdu. A doufal jsem, že na ten hec kluci zapomněli… Kdo mě tenkrát znal, věděl, že Formánek má prostě dlouhý vlasy ,vousy a hraje s čelenkou. Takže velká oběť… Musím přiznat, že v tom rozhodujícím zápase mě ta hříšná myšlenka napadla. Medaile, nebo vlasy! Jenže v jednom z posledních time-outů my to kluci s radostí připomněli… A že mě v tom teda nenechají. Po těch všech oslavách, šampaňským na palubovce, rozhazování dresů do hlediště atd. v šatně vytáhl Slamák (Tomáš Hrubý) strojek. A bylo zle. Šel jsem až poslední. Roman Bašta do mě musel nalejt flašku Napoleona, aby mi to bylo jedno. Ty vlasy tam na hale, na baru, spolu s obrazem hráčů, který nám namaloval neznámý fanoušek, visely až do rekonstrukce haly.

Je ještě nějaká perlička z vašeho angažmá u nás, kterou byste rád „poslal“ na světlo světa?
Takových perliček je hrozně moc.To by se dalo i vydat. Je ale těžké vzpomenout si na něco slušnýho… Tak snad: S trenérem Skokanem jsme často byli ve při. Už ani nevím proč, ale asi se mu nelíbil můj postoj k tréninku a na závěr mě před celým týmem nechal běhat lajny na šířku. A po každé lajně: „rychlejc.“ A bylo vidět, jak pěkně si to vychutnává. Bylo to strašně ponižující. Kluci se nejdřív chechtali a nakonec je taky přešel smích, po tom všem, co viděli. Říkám: „Ráno je zápas.“ Už to nešlo, před očima tma, mozek už nemakal a konec nikde. V tu chvíli mi to bylo fuk, a tak jsem zařval: „Seru na to!,“ rozkopl jsem vzteky dveře do šatny a ráno jsem nastoupil do základu. To nikdo nechápal, zahrál jsem jeden z nejlepších zápasů v Děčíně. Nevím, jestli ještě dneska, ale tenkrát vycházel v Děčíně regionální plátek PRINCIP. A pan šéfredaktor Panenka měl před koncem roku vytahovat na známé děčínské postavy nějaké špeky. Tenkrát jsem to slíznul i já. V Maroldovce jme měli oslavy 50. výročí děčínského basketbalu a spojilo se to s ligovým zápasem s USK. Bylo to fiasko. Prohráli jsme o 50 bodů! Z haly jsme utekli co nejrychleji a v silvestrovském vydání tohoto plátku vyšlo: „…po prohraném zápase s USK o 50 bodů seděl ve své oblíbené restauraci Na Latrince Karel Formánek a na kytaru si teskně hrál písničku „ Severní vítr je krutý…“ Nemůžu zapomenout na společná opékání prasat u nás na vesnici. Když jsme plánovali už od února a se vší přípravou, lesní brigádou, sportováním ta akce trvala 5 dní a vypilo se 7 sudů piva…
Když jsem slavil v roce 1997 narození svého syna… I dnes, po letech, se občas stane, že mě v Děčíně někdo potká, a aniž bych ho znal, připomene mi, jak jsme ho parádně zapíjeli…Ten den jsme hráli odpoledne se Slavií Praha ve sparťanské hale. Myslel jsem, že to v autobuse s masérem Rudou nějak ustojíme. Ruda to neustál. Kluci ho museli chodit každou čtvrtinu do šatny obracet… Já jsem se musel trenérovi omluvit, že to asi nepůjde. Nevím, jak se to diváci domákli, ale vyskandovali si mě na hřiště. Zvládnul jsem 2 minuty a 4x zakopnutí. Dodnes mám všechny účtenky i s razítky hospod a podpisy hostinských uloženy. V osmnácti letech mi je kluk pěkně proplatí.

Jak jste již zmínil na začátku, váš syn hraje v Pardubicích. Věříte, že bude minimálně stejně úspěšný jako vy? Jak se mu na východě Čech celkově daří?
V Pardubicích hraje třetí sezónu. Od letoška je už jejich kmenovým hráčem. Od začátku hraje za dva týmy a už má 3. místo z MČR-U13, 1. místo z MČR-U14 a letos se jim daří v extralize U-15. Souběžně hraje ligu U-17 a dokonce má hostování ke mně do Jičína. To už se ale z časových důvodů nedá stíhat.
Zatím se synem do Pardubic dojíždíme, ale za týden skládá přijímací zkoušky na sportovní gymnázium. Tak jestli to dopadne, tak po prázdninách jde do sportovního světa. Vsadili jsme na basket, i když víme, jak je škola důležitá. Kluk je svědomitý, chce se učit, a ví to, že bez vzdělání to potom nejde. Basket ho ohromně baví, nějaké ty předpoklady po nás taky může mít a roste jako z vody. 195cm ve 14 letech, to jde... Ještě trochu tvrdosti po taťkovi a bude to dobrý… Věřím, a přeji mu, aby to dotáhl dál než já.

Najdete si občas cestu i do Děčína na zápas našeho týmu?
Nedávno jsem se byl v Děčíně podívat právě na zápas proti Pardubicím U-15, kde jsem se setkal s pár známými okolo basketu, mimo jiné i s trenérem Skokanem. A-tým sleduji pouze z povzdálí. Čas a vzdálenost mi nedovolí jezdit jen na zápasy. Jinak v Děčíně se tu a tam objevíme. Nechali jsme si u vás v záloze aspoň paní zubařku Kočkovou. Děkujeme aspoň za tuto možnost Děčín a jeho okolí navštívit.

Stejně jako minulých respondentů Petra Janoucha a Ládi Zalužanského se i vás zeptám, jak se vám líbí práce kouče Pavla Budínského a kam myslíte, že to může letos Děčín jakožto obhájce bronzu dotáhnout?
Možná to ani nevíte, ale Pavel pochází z Jičína, do třídy chodil s mojí sestrou a za Jičín také hrál. Jako trenér se mi Pavel Budínský ohromně líbí. Jde totiž cestou Děčínu vlastní. Buduje si vlastní družstvo s dlouhodobou koncepcí za pomoci kvalitních zahraničních hráčů, kteří preferují týmovou hru a pomáhají mladým hráčům. Vybudovat si kvalitní družstvo tímto způsobem je dlouhodobý proces, který přináší výsledky po delší době. Myslím, že loňské třetí místo je tomu důkazem, další úspěchy opět přijdou. Letos věřím, že Prostějov pod sebe kluci dostanou a budou se prát s Pardubicemi.

To souvisí i s mým přáním do nového roku. Takže týmu a celému klubu přeji výdrž bez zranění, v důležitých okamžicích štěstí a dobrou partu, se kterou to dotáhnete na bednu. Ale také fanoušky, kteří vás vždycky popotlačí dopředu, jako nás tenkrát.

Foto: google.cz
Karel Formánek (vpravo) v trutnovském dresu útočí na brněnský koš
zobrazeno 1942 x  | Zpovídal:  | Tisk | Přejít zpět